Zjistil jsem, že je pro mě nesmírně cenné, když dokážu dát sám sobě svolení porozumět druhé osobě. Způsob, jak jsem tento výrok formuloval, může někomu připadat zvláštní. Opravdu je nutné dávat si svolení druhému porozumět? Myslím, že ano. Naše první reakce na většinu výroků, které slyšíme od druhých lidí, není porozumění, ale jejich okamžité hodnocení nebo posuzování. Jestliže někdo vyjádří určitý pocit, postoj nebo přesvědčení, máme sklon prakticky okamžitě cítit „To je pravda“, „To je hloupost“, „To je nenormální“, „To je nepřiměřené“, „To je nesprávné“ nebo „To je nepěkné“. Jen velmi vzácně si dáme svolení pochopit přesný význam, který ten výrok má pro dotyčného. Podle mého přesvědčení je tomu tak proto, že pochopení je riskantní. Pokud si dovolím druhou osobu skutečně pochopit, to pochopení mě může změnit. Proto říkám, že dát si svolení jedince pochopit, vstoupit zcela, úplně a s pochopením do jeho referenčního rámce, není snadné. Je to rovněž vzácné.

Ponaučení, které mě stálo hodně úsilí, lze vyjádřit třemi slovy: Fakta jsou přátelská.

Připadá mi hodně zajímavé, že většina psychoterapeutů, zejména psychoanalytiků, vytrvale odmítá provádět jakákoli vědecká zkoumání své terapie nebo dovolit takové zkoumání jiným. Já tu reakci chápu, protože jsem ji sám zažil. Zejména z období, kdy jsme se zkoumáním začínali, si dobře pamatuji tu úzkost z čekání na to, jaké výsledky se objeví. Co když se naše hypotézy nepotvrdí! Co když byl náš přístup nesprávný! Co když jsou naše názory neopodstatněné! Při zpětném pohledu na takové okamžiky mám dojem, že jsem považoval fakta za potenciální nepřátele, za možné nositele pohromy. Zřejmě mi trvalo dost dlouho, než jsem si uvědomil, že fakta jsou vždycky přátelská. Sebemenší důkaz, který člověk může v kterékoli oblasti získat, jej přivádí mnohem blíž k tomu, co je pravda. A být blíž k pravdě nikdy nemůže být škodlivé, nebezpečné nebo neuspokojivé. Takže ačkoli pořád hrozně nerad své uvažování pozměňuji, pořád nesnáším, když se mám vzdát starých způsobů vnímání a konceptualizace, přesto jsem si na nějaké hlubší úrovni významnou měrou začal uvědomovat, že tyto bolestné reorganizace jsou tím, co je známo jako učení, a že jsou sice bolestné, vždy ale vedou k uspokojivějšímu, protože jaksi přesnějšímu nazírání na svět. A tak je pro mě dnes jednou z nejlákavějších oblastí úvah a spekulací ta oblast, v níž některé z mých hýčkaných myšlenek ve světle důkazů neobstály. Cítím, že pokud se mi podaří ten problém rozlousknout, ocitnu se v mnohem uspokojivější blízkosti pravdě. Jsem si jistý, že fakta budou mými přáteli.

(Carl R. Rogers, Být sám sebou)

A.D. 1400: Proč jsou labutě bílé? Protože je Stvořitel bílými mít chtěl. A proč tomu tak chtěl? Inu nevíme, ale Stvořitel ve své moudrosti jistě věděl, co činí.

A.D. 2007: Proč jsou labutě bílé? Protože se bílá barva v selekčním procesu prosadila. A proč se prosadila? To nevíme, ale protože se prosadila, nějakou výhodu vzhledem k reprodukci přinášet musela.

Z tohoto srovnání je patrné, jak radikálně se podařilo se středověkým obskurantismem zatočit.

(Stanislav Komárek, Příroda a kultura)

Všechno ovšem závisí na tom, jak pokrok chápeme. Ten se totiž dá nahlížet například tak, že se zničehonic objeví ta báječná „ale“: je to sice alkoholik, ale jinak skvělý odborník; jistě, nemrava, ale jaký je to kazatel; zloděj a podvodník, ale lepšího organizátora byste pohledali; možná je to opravdu vrah, ale uvažte, jak je disciplinovaný a oddaný… Nebo můžeme pokrok chápat jako proměnu všech v čestné a dobré lidi. Jedině za takového předpokladu se v budoucnu dožijeme doby, kdy se bude říkat: odborník je to samo sebou na slovo vzatý, ale jinak špína chlap, toho bez milosti poženeme…

(Strugačtí)