„Je to dobré, ale cosi tomu chybí,“ pořád mi nějak znělo v hlavě, když jsem teď pročítal něčí rozepsanou disertaci. Po nějaké době jsem přišel na to, v čem byl problém. Protože se jedná o častější jev a protože se netýká jen disertací, ale nejrůznějších odborných textů – diplomek, bakalářek, článků, reportů, … – podělím se o něj.
Zeď se staví z cihel a malty. Cihly můžou být větší nebo menší, delší nebo kratší, s dírkami nebo plné. Vůbec to nemusí být cihly, ale tvárnice nebo kameny. Malta může být tenčí nebo tlustší, může mít různé složení, možností je tisíc. Pokud má ale zeď za něco stát, musí platit tři věci: cihly musí být dobré, malta musí být dobrá, zedník to musí dobře propojit.
Když přijde na odborný text (diplomka, disertace, článek), cihly jsou fakta, skutečnosti a zjištění, o kterých text pojednává. Informace, ze kterých pojednávaný text vychází a příslušné odkazy do literatury. Úvahy autora o tom, jak se věci mají, co a jak by mohl dělat a čím měřit výsledek. Návrh, jak zaútočí na řešenou práci, projektová činnost, návrh databází a uživatelských rozhraní. Popis vytvořeného řešení, naprogramovaného softwaru, vysoustružených kovových dílů. Vyhodnocení dosaženého řešení na grafech, v tabulkách, v blocích textu, které grafy interpretují a tabulky vysvětlují. To jsou cihly.
Zedník cihly postupně skládá podle vhodného vzoru a – propojuje je maltou. Přesně tak to musí být v dobrém odborném textu. Nesmí mu chybět malta.
Mám rád obraz Jeana-Luca Lebruna, kterým vysvětluje význam úvodu (a závěru) odborného článku. Čtenář je návštěva, autor je pan domácí a článek je jeho dům. Úvod je, když pan domácí otevírá domovní dveře a říká:
„A to jsem rád, že jste přišel, už jsme se dlouho neviděli. Buďte vítán a pojďte dál. Tady u rohožky se můžete přezout do papuček. Kdybyste potřeboval na záchod, je to tamhle vpravo vzadu. Nejprve půjdeme tady vlevo do kuchyně a dáme si něco na zahřátí, pak tady po těch schodech nahoru do pracovny a budeme se bavit o našem obchodě.“
Hned mezi dveřmi nikdo pohostinný nebude navrhovat cenu prodeje a neotevře počítač, aby si dělal poznámky.
Závěr článku pak je, že hostitel i host sejdou zpátky po schodech dolů do chodby, host se přezouvá a hostitel povídá:
„To jsem rád, že jsme se domluvili. Ještě vám pošlu poznámky mailem a budu se těšit, že do týdne mi pošlete podrobný návrh. Tak vám přeju šťastnou cestu domů, koukám, že se trochu zatahují mraky, tak snad nezmoknete.“
Zamává mu a zavře dveře. Při obouvání se host asi už nedozvídá poslední variantu návrhu na obchod – to už probrali v pracovně. Do závěru už patří to rozloučení, domluva a mírný přátelský smalltalk.
Podobných mikroúvodů a mikrozávěrů je odborná práce plná. Každá kapitola a každá podkapitola asi má mít nějaký mikroúvod a mikrozávěr. V metafoře domu hostitel říká něco jako:
„Tak teď bychom se mohli posunout tady k té tabuli s fixami a nakreslit si schéma systému, který chceme udělat.“
nebo
„Aha, na to bude dobré zapnout projektor – počkejte chvilku, vytánu ho a připojím. Mezitím mi ještě řekněte, jak jste to myslel s těmi záložními bateriemi.“
To, že v textu chybí malta která by dobře spojila všechny cihly, se někdy (pozor, zdaleka ne vždycky) pozná podle nadpisů, které následují hned jeden po druhém:
V opravdu dobrém textu mezi nadpisy bude vždy nějaký text a to ne jen jeden řádek. Před každým informačním blokem (kapitolou, podkapitolou) může být shrnutí co se čtenář dozvěděl v minulém textu a uvedení, proč právě teď je ten správný okamžik se pustit do následujícího tématu, jak navazuje na předchozí, jak čtenáře posune v pochopení celého řešení a proč se na následující informace má těšit.
Neplatí to bohužel naopak – když v práci nikdy po sobě nejsou dva nadpisy, ještě to neznamená, že text je dobrý. Ale to je jasné.
Někdy to studentům říkám a odpověď je: „Jo, já vím. Já tam pak napíšu nějaké ty bla bla omáčky, teď jsem psal jen ten skutečný obsah.“ To je nepochopení – hostitel se nestane pohostinným tak, že bude ukecaný, že bude žvanit nebo házet vtípky. Co říká, musí mít význam a přínos. Musí se do návštěvy vžít a chtít jí pomoct. Kdo říká: „Já se zaměřuju na kladení cihel, to je důležité. Nějakou maltu pak snad vyhrabu v garáži a namatlám ji tam,“ není a asi jen tak nebude mistrem zednictví. Prostě (zatím) nepochopil, v čem spočívá dobrá zeď.
Když nějakou tu diplomku nebo článeček budete psát, můžete se ptát třeba takové otázky:
- Nechybí mi mezi cihlami malta?
- Je malta dobrá? Propojuje a lepí jednotlivé cihly, aby dohromady vytvořily pevný celek?
- V jakém rozpoložení je čtenář v každém místě textu? Jak mu můžu pomoct, aby se orientoval v tom, co už bylo a co bude následovat?
- Jaký jsem hostitel? Jak mě čtenář vnímá? Věří mi? Je mu u mě příjemně? Jak to můžu vylepšit?
Pokud píšete blbou diplomku nebo blbý článek (stává se to a vlastně mi to vůbec nevadí, pokud z nějakého důvodu nebudu muset vaše dílo číst), těmito věcmi se nezabývejte, jen vás budou zdržovat.
Pokud chcete psát dobrou diplomku nebo dobrý článek zabývejte se jimi důkladně. O to víc, pokud jste technik a odborník – takoví lidé se často mazlí s cihlami a na omítku jim nezbyde pozornost. Práce je pak celkem dobrá, ale něco jí chybí.
