Ponaučení, které mě stálo hodně úsilí, lze vyjádřit třemi slovy: Fakta jsou přátelská.
Připadá mi hodně zajímavé, že většina psychoterapeutů, zejména psychoanalytiků, vytrvale odmítá provádět jakákoli vědecká zkoumání své terapie nebo dovolit takové zkoumání jiným. Já tu reakci chápu, protože jsem ji sám zažil. Zejména z období, kdy jsme se zkoumáním začínali, si dobře pamatuji tu úzkost z čekání na to, jaké výsledky se objeví. Co když se naše hypotézy nepotvrdí! Co když byl náš přístup nesprávný! Co když jsou naše názory neopodstatněné! Při zpětném pohledu na takové okamžiky mám dojem, že jsem považoval fakta za potenciální nepřátele, za možné nositele pohromy. Zřejmě mi trvalo dost dlouho, než jsem si uvědomil, že fakta jsou vždycky přátelská. Sebemenší důkaz, který člověk může v kterékoli oblasti získat, jej přivádí mnohem blíž k tomu, co je pravda. A být blíž k pravdě nikdy nemůže být škodlivé, nebezpečné nebo neuspokojivé. Takže ačkoli pořád hrozně nerad své uvažování pozměňuji, pořád nesnáším, když se mám vzdát starých způsobů vnímání a konceptualizace, přesto jsem si na nějaké hlubší úrovni významnou měrou začal uvědomovat, že tyto bolestné reorganizace jsou tím, co je známo jako učení, a že jsou sice bolestné, vždy ale vedou k uspokojivějšímu, protože jaksi přesnějšímu nazírání na svět. A tak je pro mě dnes jednou z nejlákavějších oblastí úvah a spekulací ta oblast, v níž některé z mých hýčkaných myšlenek ve světle důkazů neobstály. Cítím, že pokud se mi podaří ten problém rozlousknout, ocitnu se v mnohem uspokojivější blízkosti pravdě. Jsem si jistý, že fakta budou mými přáteli.
(Carl R. Rogers, Být sám sebou)
