K významnému učení dochází snáz ve vztahu k situacím vnímaným jako problémové. Jsem přesvědčený, že jsem nalezl důkazy, které to potvrzují. Při svých vlastních rozmanitých pokusech vést kurzy a skupiny způsoby, které jsou v souladu s mou terapeutickou zkušeností, jsem takový přístup shledal jako efektivnější při workshopech než při běžné výuce, při výjezdních soustředěních než v areálu školy. Právě jedinci, kteří se účastní workshopů nebo mimoškolních soustředění, jsou v kontaktu s problémy, které rozpoznávají jako problémy. Student v tradičním univerzitním programu, a zejména v povinném kurzu, má tendenci chápat kurz jako zkušenost, při níž by měl podle svého očekávání zůstat pasivní, odmítavý nebo obojí, jako zkušenost, kterou často rozhodně nepokládá za relevantní pro své vlastní problémy.
Zažil jsem ale také, že pokud běžný univerzitní program začnou studenti chápat jako zkušenost, kterou mohou využít k vyřešení problémů, které se jich týkají, dostaví se ohromující pocit uvolnění a silný pohyb vpřed. A platí to pro studijní programy tak odlišné, jako je matematika a osobnost.
Píše Carl Rogers. Nepíše to někdy teď, na vlně módních inovací školství všeho druhu, ale někdy v roce 1958. Pochopitelně to tou dobou není učitel IT, je to psycholog a psychoterapeut, jeden z prvních, kdo do psychoterapie začali vnášet přesné měření a objektivitu, ale taky empatii a přijetí.
Rogersovi se daří pojmenovávat, co považuji za důležité na diplomkách (bakalářka je taky diplomka – dostává se za ni diplom) a co na nich mám rád. Nabízejí zvláštní příležitost zabývat se něčím podle svého výběru a svého zaměření. Něčím, co se mě dotýká, v čem vidím smysl, co pro mě představuje výzvu.
Rok od roku se zvyšuje počet diplomek, které směřují k vytvoření vlastního komerčního nebo nekomerčního veřejného projektu – startupu, aplikace, webové služby. Jejich řešitelé nemají na růžích ustláno: takové zadání obvykle znamená daleko víc práce a v některých případech horší hodnocení, protože pro nutnost „zvládat všechno“ někdy řešiteli třeba unikne detail z „jádra práce“. Mají můj respekt a všechnu podporu, které jsem schopen.
Kdybych se teď – s tím, co znám – měl vrátit na začátek posledního ročníku školy a volit diplomku, nevybíral bych si tu, jejíž název vypadá nejjednodušeji. Vlastně bych se vůbec moc nedíval na seznam vypsaných diplomek, možná snad pro inspiraci a pro představu, kdo z vedoucích se čím zabývá. Hledal bych vlastní problém a vlastní výzvu a šel o ní vyjednávat s vedoucím, kterému věřím. Vymyslel bych si několik variant, nechal si je rozbíjet a přicházel na další a další konzultace s dalšími nápady, až do okamžiku, kdy se oko vedoucího i oko studenta rozzáří, že: „Jo, to vypadá hodně zajímavě!“
Třeba to uděláte taky tak.
