Kamarád psycholog a kouč se před časem nachomýtl k tomu, že by vysílal v rádiu nějaké naučné pořady. Chytil se toho s vervou, svoje příspěvky si dobře promyslel, důkladně sepsal, ve studiu natočil a odvysílal. Vybízel své posluchače (no, hlavně posluchačky, byl to pořad určený pro ženy) k reakcím, zkoušel nabízet Facebook, maily, telefon, pokládal otázky, vyslovoval výzvy. A nic. Jako by zrovna jeho vysílání absolutně nikdo neposlouchal.
Dopis o tom, že v dotyčné rozhlasové stanici pro neúspěch končí, měl už napsaný, když dostal radu, která ho zachránila. Podle ní měl jít na Čáru (ulice Česká v centru Brna, kde chodí celkem dost lidí, pozn. red.), nějakou dobu pozorovat cvrkot a vybrat si mezi lidmi jednu posluchačku (jak říkám, vysílal pro ženy). Nemusel s ní ani mluvit, potřeboval prostě tvář a postavu konkrétní typické ženy, pro kterou vysílá a pak vysílat pro ni.
Stejnou věc vědí zkušení přednášející: v posluchárně si musí vybrat jednoho člověka, možná spíše někoho méně pozorného a skeptičtějšího, a mluvit tak, aby ten jeden se chytil, aby toho jednoho zaujal. Je to trochu paradoxní. Když má být co nejvíc užitečný všem, nesmí přednášet pro všechny, ale pro jediného z nich. Je to asi tím, že komunikovat s osobou je přirozené a komunikace je pak osobní, lidská. Do osoby je možné a přirozené se vžít. S osobou – třeba imaginární – je možné budovat vztah.
No, a stejně je to s diplomkou. Diplomka je nakonec text a text je způsob komunikace. Jedna strana komunikace je jasná: študent, který diplomku řeší. Kdo je ale ta druhá strana? Kdo jsou oni, kteří pak budou diplomku číst a komu ji píšu? Starý a rigorózní profesor, který sedává u státnic? Zachmuřený a šťouravý oponent? Nesoustředěný bezejmenný akademik, kterému je diplomka vlastně ukradená a vlastně ji ani nečte? Nebo někdo ještě úplně jiný?
Moje dnešní rada, milé děti, je: Pište svou diplomku pro studenta, který má na vaše dílo navázat.
Představte si, že na vaší práci bude dál pracovat student Franta, asi tak stejně chytrý jako vy sami. Máte teď čtyři hodiny na to, abyste mu svou práci ukázali, zasvětili ho do všeho, co je potřeba, a on pak bude pokračovat sám. Franta je studentem stejné školy jako vy a ví asi tolik, co průměrný student, není žádným super odborníkem na obor vaší diplomky, ale rozhodně není blbý a řešeného tématu se neštítí. Franta, tak jako vy, se o tom, že bude po vás pokračovat, zrovna dozvěděl, takže ještě neměl čas si něco k tématu nastudovat.
Bude dobré začít tím, že se Franta dozví, co je cílem práce, proč se to celé dělá, co mají být výsledky.
Nikdo soudný by hodinu z vyměřeného času s Frantou nestrávil tlacháním typu: „Internet byl vytvořen americkou armádou v roce 1962, pak v roce 1991 v CERNu udělali www, a nyní se používá v nejrůznějších oblastech lidské činnosti,“ (to vše na šesti stranách s mnoha odkazy a obrázky).
Franta obvykle nepotřebuje několikastránkové skriptum o detailech barevných modelů pro reprezentaci obrázků, historii a detaily Houghovy transformace, kompletní popis vrstev referenčního modelu ISO/OSI, ani palbu koláčových grafů o zastoupení jednotlivých mobilních platforem na trhu za posledních deset let.
Franta potřebuje nasměrovat na cenné zdroje, které vám při řešení pomohly a chce letmý popis nástrojů a algoritmů, které byly nutné pro řešení: „Budeš potřeboval nástroj XY, který slouží k tomuhle a tamtomu, hlavně jeho modul PQ, který se používá tehdy a tehdy. Nejlepší je k tomu tato dokumentace.“
Řekněte Frantovi hodně o tom, co se při řešení osvědčilo a co pomáhalo, ale upozorněte ho i na to, co nejdřív vypadalo jako dobrý nápad, ale pak se ukázalo jako zbytečné nebo nefunkční.
Dobře dávkujte úroveň detailu. Nějakou optimalizační flignu rozeberete ve zdrojovém kódu řádek po řádku, nějaký pomocný modul přejdete jedním odstavcem s popisem vstupů a výstupů a odkazem na použitou knihovnu.
Představte si průběh toho čtyřhodinového sezení s Frantou.
O čem byste asi mluvili na začátku, kdy se Franta teprve začíná orientovat, která vlastně bije?
Co jsou věci, které by rozhodně měly zaznít?
Jaké obrázky byste v průběhu sezení malovali?
Na co by se Franta vyptával, protože je to důležité a přitom to není samozřejmé?
Na jaká omezení a nedodělanosti byste Frantu potřebovali upozornit, aby neupadl do nějaké pasti?
Jak vlastně Franta může pokračovat? Co jsou otevřené záležitosti, které by ještě stálo za to vyzkoušet a vylepšit?
Co byste říkali úplně první (úvod) a úplně poslední (závěr) minutu sezení?
Tím vším nemyslím, že by bylo třeba čtenáři diplomky tykat, nebo ho oslovovat vole.
Objektivní věci je možné popsat objektivním jazykem: „Tento modul se skládá ze tří částí. Na vstupu této funkce je číslo. Načítání realizuje tato třída. Tento algoritmus je ilustrován na obrázku X a přesně specifikován pseudokódem Y.“
Subjektivní věci, ať jsou psány subjektivním jazykem: „Rozhodl jsem se zaměřit především na to a to. Ze tří popsaných algoritmů jsem použil ten první, protože. Při řešení této části jsem měl problémy především s tímto.“
Zapomeňte prosím na: „Takhle se to přece v diplomkách obvykle píše.“
Museli byste něco Frantovi říct nebo by se na to sám zeptal? Určitě to tam patří.
Klepal by si Franta na čelo, kdybyste mu kreslili nějaký obrázek nebo vykládali nějakou litanii? Nejspíš to do textu nepatří.
Na diplomce záleží a vyřešit a napsat ji není jednoduché. Každý vedoucí i oponent má trochu jinou zkušenost, radí trochu jiné věci a bazíruje na trochu jiných věcech. Tak nějak se všem trefit do noty a všechny potěšit je asi oříšek.
Mám naději, že navržené myšlenkové cvičení s Frantou může do procesu přinést lidskost a zdravý rozum. Myslím, že by to nemělo uškodit.
