Na komunikaci a prezentování je málo důležité, kolik máte slajdů, kolik je na každém odrážek a jestli jsou bílým písmem na tmavém pozadí nebo naopak. Skutečně podstatné je pracovat s tím, co se děje, vybudovat komunikační energii, pak ji držet a vézt se po ní. Pořád sledovat, co se děje ve vás a v posluchačích. Nechat to jít svou cestou, neustále pracovat na uvědomění si situace a jemně vše směřovat k cíli.
Nejsilnějším zdrojem komunikační energie je frustrace a nasrání. Když na začátku své výuky donutíte posluchače vstát a narušovat ostatním intimní zónu, není to proto, aby se cítili příjemně a bezpečně. Když na začátku přednášky o komunikaci a prezentování pokládáte otázku: „Tak co mi řeknete o komunikaci?“, není to proto, že nevíte, co tak asi o komunikaci říct. Když tohle přednášíte, už jste ve svém životě pravděpodobně vytvořili víc slajdů, než kolik jich vaši posluchači viděli.
Je to ovšem jako surfování na rozbouřeném moři. Jednak se to nedá naplánovat – můžete se rozhodnout jít surfovat, ale vlny si nenaplánujete. Musíte na každou z nich reagovat, každá je jiná, situace se rychle mění. Dvak co chvilku spadnete a musíte rychle zase naskočit a snadno se vám může stát, že budete muset plavat o holý život. Když to ale děláte, je to proto, že jízda je daleko výživnější, než na umělých vlnách v cvičném bazénku.
Tedy ta odpověď: Ano, jsem ten player.
