Jak jsem řekl, tak s mírným zpožděním činím. Tento článek je o tom, jak pojmenovávat kapitoly v odborném textu. Článek píšu hlavně pro pisatele diplomek (bakalářka je taky diplomka), ale všechny tyto myšlenky pocházejí ze světa vědeckých článků.

Užitečnost a prestiž vědce ve vědeckém světě se měří tím, jak moc a kde publikuje. Vědci na to mají rčení: „Publish or perish!“



Dobře publikovat neznamená jen posypávat co nejvíc papíru co nejvíce písmenky. Renomé vědce vzniká vlastně až tím, že jinému vědci je jeho práce natolik užitečná, že ho cituje ve své práci. Proto je potřeba, aby svůj článek napsal dobře: nikdo nebude citovat práci, která je humpolácky napsaná, protože by se sám shodil.

Humpolácky napsaný článek ovšem nikdo nebude citovat už z toho důvodu, že ho nenajde. Už dávno před nějakým internetovým SEO vědci používali při psaní různé fligny tak, aby je další vědec, když dělá svoji rešerši, zařadil mezi svůj materiál, jejž přečte, z něhož si nadělá poznámky a který – nakonec a logicky – ocituje ve svém díle.

Na světě je moře článků. Když vědec Tonda hledá materiál relevantní pro svou práci, zadá klíčová slova (kdysi papírově do knihovny, nyní elektronicky do příslušného vyhledávače) a vypadne mu hromada nálezů – tj. názvů. První krok, aby článek někdo ocitoval, je mít dobrý název. Tak dobrý, aby Tondu zaujal a on si název rozkliknul ve snaze zjistit více. Název je prvním filtrem. Existují postupy, jak sestavit dobrý název, ale o tom někdy jindy.

Články, jež prošly prvním filtrem, si Tonda rozklikne. To znamená, že vidí abstrakt článku. Abstrakt je druhým filtrem a hodně na něm záleží. Je to jako dostat se do druhého kola pohovoru k vysněné práci. Člověk už se trochu zasnaží. O tom snad taky někdy příště („Jak psát abstrakt“).

Když tedy Tondu zaujme nadpis i abstrakt, stáhne si celé PDF článku a rychle ho proskroluje, aby si udělal představu: vytiskne ho, nebo okno s článkem zavře a bude se věnovat desítkám jiných? To je třetí filtr a je to jako být mezi pár posledními uchazeči o práci snů. Na co se Tonda dívá ve třetím kole, během svého skrolování? Na vizuály, tj. na obrázky, tabulky, vzorce, a právě na nadpisy kapitol. Projde váš článek třetím filtrem? Bude s ním Tonda pracovat? Na obrázky se zaměříme jindy, tento článek je o nadpisech.

S diplomkami to může být trochu jinak. Ne každý pisatel diplomky stojí o to, aby ji lidé četli. Tušíme, že existují tací, kteří si přejí spíše pravý opak. Pojďme ale v tomto návodu pracovat s hypotézou, že pisatel chce napsat dobrý text, který by mohl být lidstvu užitečný a stojí za čtení. Tj. za který je možné dostat rozumnou známku.

Klíčová slova – půl úspěchu

Jedna z nejlepších rad pro psaní článků (a obecně odborného textu), kterou jsem kdy slyšel, není úplně intuitivní a samozřejmá.
Napište si klíčová slova, jež by člověk měl napsat do vyhledávače, aby mu vypadlo váše dílo jako relevantní odpověď.
Pusťte fantazii na špacír, klidně to vemte ze široka. Přemýšlejte o aplikacích vaší práce. O souvislostech. Sepište všechna klíčová slova, bude to na několik řádků. Klíčové slovo je i sousloví – typicky dvou nebo tří slov.

Vyberte z nich ta důležitá. K tomu je potřeba intuice a zkušenost. Kde ty vzít, nevím, ale vždycky se můžete s někým poradit. Až budete psát svůj třicátý odborný text, půjde to celkem hladce.

Všechna důležitá klíčová slova se musí objevit v nadpisu článku nebo v nadpisech kapitol.
Když nad tím přemýšlím, celý tento článek je možné zhustit do té jedné věty. Takhle jednoduché to je.

Příliš obecný nadpis, příliš specifický nadpis

Proč to s těmi klíčovými slovy? Protože nadpisy jsou směrovníky, ukazatele, které ukazují: „Co hledáš, je tady!“ Aby někdo o text stál, musí se v něm zorientovat. Potřebuje vědět, že text nabízí odpovědi na některé jeho otázky. Nadpisy mu v tom můžou pomoct, nebo ho přesvědčit o tom, že o text vlastně nestojí.

Kdo si při stěhování napíše na všechny svoje krabice od banánů: „RŮZNÉ VĚCI“, bude mít pravdivé a formálně správné popisky, ale nemusel nic psát. Obecný popisek k ničemu není.

Jednoslovný nebo dvouslovný nadpis kapitoly jsou obvykle podezřelé z toho, že jsou příliš obecné – s výjimkou úvodu a závěru, kde názvy kapitol jsou kanonické a neexperimentoval bych s nimi. Máte-li ve své práci jednoslovné nadpisy kromě dvou řečených, pravděpodobně je máte blbě.

Název kapitoly, který by šel použít u jiné práce stejného oboru, třeba „Implementace systému“, „Základ zpracování obrazu“, „Principy uživatelských rozhraní“, je podezřelý z toho, že je příliš obecný. Lepší obvykle bude „Implementace systému pro sledování pohybu much“, „Algoritmy pro detekci objektů a sledování jejich trajektorií“, „Principy uživatelských rozhraní jednoduchých webových systémů“.

Název kapitoly, který by šel použít na úplně rozdílných školách je prakticky vždycky blbě – příliš obecný. Nadpis „Teorie“ by mohl být použit na lesnické univerzitě, v IT, na právech, na vysoké škole mlékárenské a sýrárenské. Je blbě. Nadpis „Studium existujících řešení“ je blbě. „Průzkum dostupných technologií“ je blbě.

Ještě jsem neviděl nadpis, který by byl příliš specifický a nemyslím, že by něco takového mohlo existovat. Může být špatně – tedy nevystihovat, co se v kapitole nachází. Pokud ale vystihuje, nemůže být příliš specifický.

Nevybízím tím k nadpisům na pět řádků. Většina dobrých a specifických nadpisů bude na jediném řádku a budou mít v průměru kolem pěti slov. Tu a tam nadpis přeteče na druhý řádek a bude k tomu dobrý důvod. Sestavit dobré nadpisy – dosti specifické a přitom ne příliš dlouhé – není lehké, alebrž vyžaduje to přemýšlení. Jako každá lidská činnost, která má za něco stát.

Zkratky v nadpise

nemají co dělat, pokud nejsou úplně super-notoricky známé (ČR, AIDS, IT).

Je možné vysvětlit v kapitole 1 nějaký pojem a uvést, že dále se bude vyskytovat ve zkratce. Je možné tuto zkratku používat dále v textu kapitoly 2 bez dalšího vysvětlení. Není ale možné tuto zkratku používat v nadpise kapitoly 2, protože nadpisy čte vědec Tonda už ve třetím filtru při rozhodování, jestli se vůbec do kapitoly 1 pustí. Pokud Tonda při rychlém skenování článku narazí na něco, co v něm vzbudí dojem, že text je nějaký divný, nesrozumitelný, vlastně neví, co se tam píše (to je případ zkratky v nadpise), článek zavře a už ho neotevře.

Odkazy do literatury a odkazy na další objekty v článku (obrázky, nadpisy, …) do nadpisu nepatří a ještě jsem neviděl případ, kdy by tam byly potřeba (a to už jsem viděl hodně případů, kdy se tam vyskytovaly).

Obsah

Delší text – jakým je diplomka – je opatřen automaticky sestaveným obsahem. U diplomky se MUSÍ vejít na jednu stranu. U sedmisetstránkové bichle možná ne, i když by mohl a bylo by to fajn. U diplomky se MUSÍ vejít vždycky.

U diplomky ať obsah uvádí pouze nadpisy první a druhé úrovně, třetí úroveň ať tam není, je moc podrobná. Čtvrtá úroveň – byť by se v obsahu neuváděla a byť by byla použitá jen v některých kapitolách – je obvykle špatně sama o sobě.

Pokud jsou nadpisy kapitol správně sestaveny, pohledem na obsah (bez dalších informací, bez čtení abstraktu) musí člověk, který se v oboru aspoň letmo orientuje, přesně poznat, co se v práci nachází. Dokáže odhadnout, co je cílem práce. Ví, z jakých modulů se celé řešení skládá a k čemu tyto slouží. Řekne, kolik a jakých experimentů řešitel provedl. Dokáže říct, kdo je cílovým „zákazníkem“ práce – komu a k čemu je dobrá. Pokud to ze samotného obsahu poznat není, nadpisy kapitoly jsou asi blbě a buď je pisatel předělá, nebo má špatně napsanou práci. Třetí možnost není.

Twitter Edition: Celý tento článek ve 140 znacích

Všechna klíčová slova se musí objevit v názvu práce nebo v nadpisech kapitol. Z obsahu musí jít PŘESNĚ poznat, co v práci je a co tam není.