Jak psát abstrakt

Za prvé – na abstraktu záleží. Za druhé – není těžké ho napsat. Pojďme na to.

Odborný text se psává ze dvou důvodů. Častěji proto, aby se splnil nějaký požadavek k titulu nebo jiná kvantitativní povinnost. Psaní takového druhu textu budeme dále označovat zaběhlým výrazem vytváření makulátu. Méně často, ale o to významněji, sepisuje se vědecké dílo proto, aby ho někdo četl, shledal zajímavým, použil a citoval.

Pokud je pisatelovým cílem výhradně pověstné tvoření makulátu a neaspiruje na užitečnost a použitelnost textu pro někoho jiného, není třeba, aby se abstraktem nijak zvlášť zabýval. Cokoliv napíše, bude správně, neboť abstrakt takového díla si nikdo jakživ nepřečte. Službu lidstvu vykoná, když informaci o tom, že text neobsahuje ničeho, co by mohlo být někomu dalšímu užitečné, do abstraktu nenápadně vpraví. Nenápadně proto, kdyby si přece jen nějaký aktivní hodnotitel abstrakt četl (jakkoliv málo pravděpodobné, stát se to může).

K čemu je abstrakt

Jak už jsem psal dříve, abstrakt slouží k vyhledávání, společně s názvem dané vědecké práce a seznamem klíčových slov. Tyto části (snad s výjimkou názvu) nejsou přímo součástí textu a nečeká se, že někdo, kdo by zasedl ke čtení dané vědecké práce, bude číst je. To, že práci čte, znamená, že už se dostal za fázi čtení abstraktu. Abstrakt mu slouží ve chvíli, kdy se ještě rozhoduje, zda vůbec text číst.

Když někdo tam venku hledá odpověď na svůj problém, zadá knihovnici nebo dnes spíše vyhledávacímu serveru klíčová slova, která se jeho potíží dotýkají. Na základě shody těchto klíčových slov a klíčových slov uvedených autory dostane seznam názvů prací, které by mu mohly nabízet řešení. Dobře sestavený název práce badateli pomůže vytipovat takové texty, které by mohly mít vztah k jeho problému a mohl by se zajímat o jejich přečtení.

A tady právě přichází na scénu abstrakt. Badatel si čte abstrakt vytipovaných prací a rozhoduje se, zda práci skutečně chce číst, nebo jestli se v tomto případě jeho filtr založený pouze na jednořádkovém nadpisu zmýlil.

V tuto chvíli obvykle ještě nemá stažené nějaké PDF s celým textem, natož aby měl v ruce vytištěný fascikl. Abstrakty jsou určeny k tomu, aby byly mimo text, aby ležely na serverech agregujících vědecké texty. Proto první pravidlo je, že abstrakt musí fungovat samostatně – pokud obsahuje odkazy do literatury nebo se odvolává na text („Výkonnost metody je přehledně shrnuta na straně 51.“), nedělá badateli dobrou službu, což badatel ocení tím, že si o autoru nepomyslí nic hezkého, práci si nepřečte a autora neocituje.

Doporučená struktura abstraktu

Abstrakt vědecké práce se může skládat ze čtyř částí a pak být opravdu užitečný. Každá část se bude skládat z nějakých dvou, tří vět, někdy postačí jedna.

V byznysu se vžil slovesný úvar elevator pitch – představení ve výtahu. Ne náhodou jeho struktura připomíná právě doporučovanou strukturu abstraktu. Opravdu, autor odborného textu má do abstraktu napsat právě to, co by říkal o své práci, kdyby na to měl nejvýše dvě minuty a nemohl použít žádných slajdů, obrázků, textu. O čem by tedy měl mluvit?

První část – Jaký se řeší problém? Jaké je téma? Jaký je cíl textu?

Tato práce řeší.
Cílem této práce je.
Zaměřil jsem se na.

Nepatří sem úvodní pohádky charakteristické pro špatný odborný sloh: „Naše poslední pětiletka staví před nás nové a smělé cíle,“ „S rozvojem výpočetní techniky a zejména zobrazovacích zařízení je stále důležitější …“ Ty nepatří do dobrého textu nikam, ale do abstraktu tím méně. Pokud dokážete vyjádřit účel svého textu v jedné větě o pár slovech, udělejte to a nepřidávejte nic navíc. Stručnější zde vždy znamená lepší.

Druhá část – Jak je problém vyřešen? Cíl naplněn?

Zvolený problém jsem vyřešil pomocí toho a toho.
V řešení bylo použito metody té, postupu toho a analýzy oné.
Práce představuje algoritmus takový, který.
Data jsem zpracovával pomocí těch a těchto nástrojů a provedl vyhodnocení takové.
Podstatou našeho algoritmu je.

Pokud je podstatou sepisovaného odborného textu nová metodologie (= „jak něco dělat“), patří přesně sem její popis. Pokud se představované řešení skládá ze tří částí, pravděpodobně v této části abstraktu budou tři věty, z nichž každá se bude věnovat jedné části řešení. Dobrý abstrakt v této části bude upřímný a přesný – nebude si schovávat „odhalování svých tajemství“ až do textu. Vágní formulace podstaty řešení v abstraktu obvykle znamená, že autoři buď neumí psát a nebo vlastně nemají o čem – ani jedno není zrovna výzva ke stažení a čtení mnoha stran textu.

Třetí část – Jaké jsou konkrétní výsledky? Jak dobře je problém vyřešen?

Podařilo se dosáhnout úspěšnosti 87,3%.
V práci jsme vytvořili systém, který.
Vytvořené řešení poskytuje ty a ty možnosti.
Provedeným výzkumem jsme zjistili, že.

Není špatným zvykem uvést v této části konkrétní číslo – „existující metodu XY jsme zrychlili pětkrát“. Pokud přínos práce není možné shrnout do dvou nebo tří vět, někde je něco velmi špatně a celý text pravděpodobně nestojí za psaní.

Čtvrtá část – Takže co? Čím je to užitečné Vědě a čtenáři?

Přínosem této práce je.
Hlavním zjištěním je.
Hlavním výsledkem je.
Na základě zjištěných údajů je možné.
Výsledky této práce umožňují.

Při psaní vědeckých článků já sám obvykle bojuji s podobností části třetí a čtvrté. Vskutku, obě hovoří o tom, co jsou výsledky a přínosy textu. Účelem třetí části je jmenovitě a konkrétně jmenovat dosažené výsledky, úkolem části čtvrté je interpretovat jejich význam. Asi ničemu nevadí, když tato dvě sdělení do jisté míry splynou a část třetí a čtvrtá nejen že nemají každá vlastní odstavec, ale prolínají se dokonce ve společných větách.

Nultá část – O co jde? Kde jsme?

Práce je řešena v kontextu tom a tom.
Nauka ta a ta se zabývá studiem toho a toho.
Stavíme na těchto a oněch nedávných pokrocích v naší oblasti.

Někdy je nutné na sám začátek abstraktu vložit kratičké uvedení kontextu, ve kterém se celá záležitost vlastně odehrává. Může to být přínosné u vskutku obskurního a esoterického oboru, který leží stranou hlavního proudu. Obvykle tato část ovšem nebývá nutná a věty v ní obsažené bývají prototypy ohavné, rádobyodborné vaty. Je dobrou praxí zapomenout, že se tato část v abstraktu může vyskytovat. Když někdo, kdo je odborníkem v oboru práce, přece po přečtení abstraktu zavrtí hlavou: „Vůbec nevím, o čem tady můžete psát,“ pouze tehdy je vhodné vložit nějaké věty s uvedením kontextu.

Kdy a jak psát Abstrakt

Může dávat smysl psát abstrakt na závěr celého psaní – jako shrnutí a skutečné anotování sepsaného díla.

Já jsem vyznavačem opačného přístupu – abstrakt píšu na samém začátku. Když píšu vědecký článek, začínám sepsáním velkého počtu klíčových slov, jež se textu dotýkají. Bývá jich více, než potom uvedu jako ona charakteristická klíčová slova používaná k indexování. Ujasňuju si tím prostor, kde se článek pohybuje – o čem je třeba hovořit, co je v textu podstatné, čeho se dotýká. Hned po ujasnění klíčových slov formuluju nadpis a právě abstrakt.

Považuji za mimořádně užitečné ujasnit si právě ony čtyři části abstraktu – Jaký problém se řeší? Jaké řešení práce nabízí? Jaké jsou přesně výsledky? Jaký je jejich význam? Když je toto jasné, text se píše skoro sám. Pokud toto má být nejasné, jak u všech všudy je možné vůbec dát dohromady smysluplnou větu v samém textu?

Twitter Edition: Celý tento článek ve 140 znacích

Abstrakt = Chci to vůbec číst? — Jaký problém se řeší? Jaké řešení práce nabízí? Jaké jsou přesně výsledky? Jaký je význam práce? Stručně!

Kategorie: diplomky, psaní paperů
  • Karel Hájek

    Velmi zajímavou mluvou a hlavně srozumitelně a výstižně popsána tvorba vědeckého abstraktu. Přesně to jsem 3 dny (vlastně už jen dny dva) před odevzdáním diplomové práce potřeboval. Veliký dík!

  • Marie

    Výborně a vtipně popsáno, děkuji moc 🙂

  • Michal

    Super clanok. Prave som dopisal abstrakt. Dufam ze mi ho uznaju a ze sa mi podari to spracovat tak ako si predstavujem. 🙂

  • Jana

    Přínosné, děkuji!

  • Jirka

    Krásné popsání problému. Jedinou výtkou, nebo spíše nesrovnalostí je, že podle jisté ČSN ISO 214 normy by měl abstrakt obsahovat 250 až 500 slov. Tento návod hovoří o stručném psaní každé části jednou, nebo dvěma větami a tím se ani zdaleka nepřiblížíte k danému počtu slov.

    • Znění normy nemám a stáhnout nejde (to je historické zlo, které jde proti všemu rozumu). V jejích kredibilních interpretacích ale čtu: „Doporučená délka abstraktu je 250 slov u článků. U krátkých zpráv doporučuje standard délku 100 slov. Jedná-li se o abstrakty k úvodníkům a čtenářským ohlasům, postačí plně jedna až dvě věty. Výzkumné zprávy, disertace a jiné rozsáhlé dokumenty vyžadují abstrakt delší, maximálně však 500 slov. Abstrakt by neměl nikdy přesáhnout délku jedné stránky. Krátký abstrakt bývá pouze v jednom odstavci, delší by pro přehlednost měly být členěné do více odstavců. (ČSN ISO 214:2001, s. 4-8)“ [https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120097706/]

      Tady bych radil použít zdravý rozum a zabývat se tím, co a za jakým účelem by v abstraktu mělo být, nežli kolik přesně má mít slov (nota bene podle normy z roku 1976). Shora citovaná interpretace také dost jasně naznačuje, že důležité je zde především horní omezení, aby abstrakt nebyl příliš dlouhý.

      Pokud někdo (třeba podle mého návodu) dokáže napsat stručný a přitom vyčerpávající abstrakt, dopustí se zločinu proti lidskosti, když ho vyplní vatou. To ať radši nakonec přidá šedě vysázený kus lorem ipsum, ať vyhoví magorům, co vyžadují mít 250 slov a ani o slovíčko míň, a přitom netrápí rozumné lidi, kteří se chtějí efektivně dozvědět, o čem že text je.

      • Jirka

        Tak s tím mohu jen souhlasit. Děkuji za odpověď 🙂

  • Podpořte kliknutím

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • - 2017 (3)
    • + 2016 (7)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)