Žasla jsem nad harmonickým souladem manželů Kettlových, neustále pronásledovaných smůlou a vždycky a neustále zastíněných hrozbou chudoby a zmatku. Nikdy se nehádali a neobviňovali navzájem za to, co se jim kdy přihodilo – neměli to zapotřebí, protože chyba nebyla nikdy v nich – podle jejich názoru. Paní Kettlová mi znovu a znovu u kávy vysvětlovala, v čem tkví chyba.
„Můžou za to ty darebáci ve Washingtonu,“ tvrdila s hlubokým přesvědčením. „Nechávaj se podplácet a za naše peníze si kupujou bouráky.“
Pro paní Kettlovou existovala jediná vláda, a to ve Washingtonu, D.C. O krajských a městských správách nebo státních vládách paní Kettlová nevěděla vůbec nic.
„Všechna ta pakáž“ byla ve Washingtonu a v představě paní Kettlové byl Washigton místo, v němž všichni trávili celých čtyřiadvacet hodin denně ve velké večerní toaletě, navštěvovali plesy a večírky přetékající špióny, lumpy, likérem, kořalkou, lehkými ženskými, Straussovými valčíky a úplatky. Kettlovi se vybíjeli na státnících.
Když byla hromada hnoje před chlévem tak vysoká, že se taťka nemohl dostat dovnitř, aby podojil krávy, nebo když Merwin „tý naší Žabky“ svou ženu zmlátil, nebo došlo krmení pro slepice či peníze na krmení pro slepice, prohlásila paní Kettlová: „Tak se na to koukněte! Jenom se koukněte, co zase provedli ty chlíváci ve Washingtonu. Vymyslej si nový zákony, co se jim hoděj, vo splátkách, aby si taťka nemoh koupit rozhazovač na hnůj. Merwinovi daj ty jeho indiánský peníze, aby se vožral a zmlátil naší Žabku. Sedlákum zaplatěj, aby nenasíli zrní, a zrní je pak tak drahý, že na něj neseženu peníze. Jesi chcete vedít, co já si myslim,“ znovu si lokla posilujícího doušku kávy a pak přejela plamenným zrakem taťku, Elwina, Žabku i mne a pokračovala, „já si myslim, že si všichni vod politiky můžou vzít ty svoje zlodějský zákony a zlodějský peníze, co berou za podplácení, a strčit si je někam.“ Všichni moudře přikývli. Pokárání spravedlivě padlo tam, kam patřilo, a nikdo, ani živá dušička v hospodářství Kettlových se nemusila plížit a skrývat s pocitem viny.
(Betty MacDonaldová, Vejce a já)
