O pečení sekané a barevném tisku

Kamarádka se provdala. Měsíc po svatbě pekla sekanou a manžel se podivoval, proč není sekaná pěkně kulaťoučká, jak ji má rád, nýbrž má uříznuté patky, které se pekly zvlášť, položené v pekáči vedle hlavního bochníku. “Protože takhle se sekaná peče: uválíš bochník, uřízneš konce, položíš vedle bochníku,” dostalo se mu odpovědi.

Když pekla příště a zase s uříznutými konci, znovu se zajímal, nenechal se odbýt a byla z toho taková – řekněme – výměna názorů. Ta skončila v principu sdělením: “Sekaná se tak prostě peče, naučila mě ji tak maminka, nejlepší kuchařka na zeměkouli, jestli je to pro tebe taková principiální otázka, zeptej se maminky, určitě ti to vysvětlí.” Při vhodné příležitosti nelenil a ptal se na sekanou maminky. “No, takhle se to prostě dělá, takhle mě to naučila babička, hádej se o tom s babičkou,” dozvěděl se, když tu disputaci, která už smrděla hádkou, hodně zkrátím.

Je to zvídavý kluk a tak při další vhodné příležitosti konfrontoval babičku. Ukázalo se, že babička bydlela v bytě s kamny, ve kterých se topilo, aby bylo v zimě teplo, ale která měla taky vestavěnou takovou malou troubu na příležitostné pečení. A na pečení sekané měla takový malý pekáček, akorát aby se vešel do té pomenší trouby a tak když uválela bochník podle prababiččina receptu, musela uříznout jeho konce, aby se do pekáčku vůbec nějak směstnal.

Tento příběh se mi mockrát vybavil, když jsem v nedávné době vedl rozpravy a korespondenci se svými kolegy, které jsem nepotěšil svým blogpostem Tiskárny tisknou barevně:

„Tištěné dokumenty (životopisy, vědecké články, dopisy) musí být VŽDY vytištěny černě. Bez výjimek.“

„Zkus si to opravdu vytisknout, v barvě je to špatně, prostě ŠPATNĚ.“

„IMHO bys neměl vydávat své názory za typografická moudra, myslím si, že to prostě tak opravdu není.“

„Červená barva v textu prostě ruší. Text má být černý, jinak nejde číst.“

Dokonale chápu, proč v minulých dobách bylo před tiskem jedině správné LaTeX silou a mocí přimět, aby v sazbě vypnul veškerou barvu – tak jako dokonale chápu babičku, proč ukrajovala patky z bochníku sekané. Jasně, byly doby, kdy každý pokus o barevné odlišení zvláštních prvků textu dopadl hnusotou a nečitelností.

Jenže POZOR: Ty doby jsou pryč. Tiskárny tisknou barevně a to tak, že velice dobře. Lidský vizuální systém dokáže barvičky bezpracně zpracovávat a v orientaci – takové rouhání! – mu pomáhají.

Snažil jsem se argumentům svých kolegů, obránců klasické a správné typografie, kde se používá jedna správná a jediná barva, naslouchat s dokonalou otevřeností. Přes všechno moje úsilí vynaložené v tomto směru jsem nezaslechl žádný argument proti (uměřeným) barvám v textu, který by nebyl srovnatelný s “moje maminka je pohádková kuchařka, ta sekanou vždycky pekla takhle, takže tak se to prostě dělá, jestli ti to není po chuti, jdi se najíst do hospody, nebo víš co, radši chcípni.”

Rozumné slovo jsem však přece slyšel. Nebyl v něm ani náznak důvodu, proč barvičky v textu (v LaTeXu balíček hyperref) nepoužívat. Byly však v něm dvě relevantní připomínky, které při psaní diplomky (nebo článku nebo jiného odborného textu) nezaškodí vzít do úvahy:

1. Implicitní barvičky hyperrefu jsou green (#00ff00), red (#ff0000), cyan (#00ffff), magenta (#ff00ff), …
   Člověk nemusí být Jony Ive aby viděl, že tvůrce hyperrefu byl možná dobrý programátor, ale rozhodně ne žádný guru grafického designu. Použití hyperrefu podporuji, ale radím přitom nespolehnout na ty implicitní volby, nýbrž si nastavit vlastní barevný kód, který bude A) srozumitelný, B) vkusný. V jednom článku jsem teď nedávno použil takovéto nastavení:

   \definecolor{hrcolor-cite}{HTML}{2F8F00}
   \definecolor{hrcolor-links}{HTML}{A40004}
   \definecolor{hrcolor-urls}{HTML}{092EAB}
   \usepackage[breaklinks=true,bookmarks=false,colorlinks=true,
     citecolor=hrcolor-cite,
     linkcolor=hrcolor-links,
     urlcolor=hrcolor-urls]{hyperref}

   Neskromně se domnívám, že je lepší než drátem do oka a že je dokonce i lepší než to, co hyperref stvoří, když ho člověk nijak nekultivuje. Nemám v sobě ovšem tolik neskromnosti, abych se domníval, že každý druhý si pro svůj text nedokáže nakombinovat něco daleko krásnějšího. Neváhejte tak ve své diplomce učinit (a do komentáře pod článkem svoji kombinaci vložte – těším se, jak si ji ukradnu).

2. Když se vysází Obsah s hyperrefem, je celý červený a to je hnusné. Není nic jednoduššího, než obsah sázet takto, totiž černě:

   \begingroup
   \hypersetup{linkcolor=black}
   \tableofcontents
   \endgroup

Po všem svém úsilí jsem nedokázal dojít přesvědčení, že je nutné nebo správné nebo rozumné barviček ve vysázeném textu se vzdát. Naopak, miluji texty, kde se dá krásně orientovat a okamžitě na první pohled na stránce vidět citace a odkazy v rámci textu.

Co jsem z debat s kolegy, kteří mají jiný názor, zjistil, je, že existují kolegové, kteří mají jiný názor. Vysázený text pro ně musí být vždy jen a jen černý. A jsou o tom přesvědčeni skálopevně celou svou bytostí. A barevný text je pro ně projevem neznalosti, nechuti se dovzdělat, pohrdání pravidly a vůbec ignorance nejhrubšího zrna.

Plynou mi z toho dvě doporučení, naložte s nimi jak umíte:

1. Barvičky v textu jsou super, pomáhají, rozhodně je používejte! Jen si je před tím nastavte, ať nejsou hnusné.
2. Existuje nikoliv nepatrná šance, že váš vedoucí práce nebo oponent barvičky v textu neuznává a tyto ho dráždí. Můžete mu to zkusit rozmluvit. Pokud se vám to podaří, za nic na světě mi o tom neříkejte, protože bych na vás musel hrubě žárlit a nenávidět vás, neboť svoje diplomatické a argumentační schopnosti považuji za ne zcela marné a přitom mně se jakákoli změna názoru u těchto lidí nepodařila ani co by se za nehet vešlo. Pokud mu to nerozmluvíte, uvažte, zda sobě i svému vedoucímu neušetřit spoustu nervů tím, že zapomenete na první z těchto dvou rad.