Jeden z nejuspokojivějších pocitů, které znám – a také jeden z nejintenzivnějších zážitků podporujících růst druhého člověka – prožívám tehdy, když druhého člověka přijímám stejně jako západ slunce. Pokud jsem schopen je tak vidět, jsou lidé stejně obdivuhodní jako západ slunce. Ve skutečnosti si západu slunce dokážeme vážit, protože ho nemůžeme ovládat. Pozoruji-li západ slunce, nestává se mi, že bych si říkal: „Chtělo by to trošku zjasnit oranžovou při pravém okraji, přidat purpur podél horizontu a nešetřit tolik růžovou na těch mracích.“ To nedělám. Nesnažím se západ slunce ovládat. Pozoruji celý ten výjev s úžasem. Dokážu-li si vážit svých podřízených, svého syna, dcery, svých vnuků a vnuček stejným způsobem, jsem sám se sebou velice spokojen. Myslím, že tento postoj je tak trochu orientální, pro mne je však jedním z nejuspokojivějších.
(Carl R. Rogers)
