Měl jsem to neobyčejné potěšení mluvit na Brněnském TEDxu. Byl to pro mě velice příjemný a zajímavý den a organizátoři i spíkři si zaslouží nejhlubší poklonu.
Když jsem se na svoje vystoupení připravoval, hodně jsem dumal a ptal se, co to vlastně takový TEDx je. Vážně. TED vznikl v roce 1984 (nic společného s Orwellem, předpokládám), to jest poměrně nedávno. Přitom mezi vzdělanými lidmi bychom našli málo takových, kteří nikdy žádný talk (třeba ze záznamu) neviděli a které nikdy žádný nezaujal a neinspiroval. TED rezonuje s něčím hluboko uvnitř nás všech. S čím? Něco s tím něčím muselo rezonovat před existencí TEDu. Co to je?
Když jsem tuto otázku pokládal na všechny strany, dostal jsem na ni pár smysluplných odpovědí. Nejvíce mě přesvědčuje toto vysvětlení: TED je nástupce kostela, bohoslužby. Technologie + Zábava + Design vybočují ze všednosti a vedou k úvahám o „jiné“ budoucnosti, o transcendentnu, numinóznu. Farníci přicházejí do svatostánku a obětují svůj čas a peníze, aby se nabili nadějí a inspirací, aby se nasměrovali zase zpět na cestu k životu věčnému.
Asi i proto, když jsem připravoval svoje vystoupení, jsem nejprve nevědomě, a až pak po úvaze, koncipoval svoji řeč jako kostelní kázání. Kázání začíná recitací písma. Pak kazatel přibližuje písmo posluchačům a aktualizuje ho hledáním paralel mezi ním a dnešním běžným životem. Tato aktualizační snaha vrcholí explicitnější nebo implicitnější výzvou k jednání nebo chování, opřenou o příslib požehnání do budoucna.
