Tři krátké příběhy.
Ještě před válkou napsal Jaroslav Havlíček povídku Prodavač času. Pokazím umělecké dílo tím, že ho tady stručně shrnu. Originál si přečtěte za domácí. Opravdu stojí za čtení, i když znáte pointu.
Mladý malíř si pořídí dítko a ožení se. Aby to finančně zvládl, kývne trafikantce, že jí vždycky v pátek k večeru pomůže s účetnictvím, které vždy dělával nebožtík trafikant. Prodá jí kousek svého času.
Pak dva večery v týdnu prodá obchodníkovi ze sousedství, který je lakomý platit účetního. Prodá jim jen některé své večery – ty přece může malíř snadno obětovat, na svou práci potřebuje slunko, světlo, den.
Zalíbilo se mu prodávat čas. Brzo prodal celou svoji středu, pak čtvrtek a pátek, nakonec i pondělí, úterý a sobotu. Neděle mu zbyla – na malování, na přemýšlení, na vycházku s lulkou v zubech.
Obchody mu jdou velice dobře, má vyprodáno, to je sen každého obchodníka. Jen mu v hovoru nezmiňujte, že je malířem, že znáte jeho obrazy a líbí se vám. Tím ho jen naštvete a zjitříte jeho rány. On dobře ví, že jeho profese dávno není malování – je prodavačem času.
Když už jednou jsem u kažení umění, převyprávím ještě klasickou anekdotu.
Chlapík jede daleko od domova opuštěnou silnicí. V motoru to zapraští, zaprská a auto zastaví a nejde nastartovat. Jede kolem dědula na traktoru, zastaví a co prý je za problém, on je mechanik.
Obhlíží auto ze všech stran, za něco zatáhne, něčím zacvičí, do něčeho ťukne a poslouchá zvuky. Nechá chlapíka protočit startér, podívá se ještě na jednu hadičku. Pak jde ke svému traktoru, přinese si kladivo, rozmáchne se a dá motoru ránu.
Chlapík na jeho výzvu nastartuje, auto šlape jak hodinky. „To je úžasné, co jsem vám dlužný?“ Dědula mu vyplní účtenku a podá mu ji.
„Fí ha, sto dolarů? To je dost peněz. Můžete mi to nějak rozepsat po položkách?“
„Samozřejmě,“ souhlasí dědula a upraví účtenku:
| Celkem | $ 100 |
| Rána kladivem | $ 1 |
| Věděl jsem, kam praštit | $ 99 |
Tak ještě jednu, taky k věci. Slibuju, že už poslední.
Kdysi dávno si japonský císař najal slavného umělce Jašiho, aby mu namaloval kohouta – ten nejúžasnější obraz kohouta, který existuje. Jaši přijal tučnou zálohu a odebral se do ateliéru.
Po dvou měsících císař poslal posla k Jašimu, aby zjistil, jak se to má s jeho obrazem. Jaši se omluvil, že obraz ještě není, že to obnáší fůru práce a že by potřeboval další kupu peněz.
Za další dva měsíce navštívil Jašiho opět císařský posel. Jaši ještě pořád není hotov, zase potřebuje další peníze na práci.
Po měsíci už naštvaný císař přijede k Jašimu osobně, s sebou pár samurajů s obzvláště nabroušenými meči. „Jaši, nezlob. Jestli nemáš mého kohouta, useknu ti natotata hlavu!“
Jaši vezme bílé plátno, štětec a několika elegantními tahy vystřihne kohouta. Opravdu nejúžasnější obraz kohouta, který existuje – plný života, plný moudrosti. Přesně po takovém obraze císař toužil a dal by za něj svou pravou ruku.
„Jaši, ty filuto, když umíš namalovat takovýho kohouta dřív než já sesednu s koně, cos tu u všech všudy dělal půl roku? Seš o hlavu kratší, to se rozumí!“ císař je vzteky bez sebe.
Jaši beze slova odsune dveře do zadní části svého ateliéru: Jsou tam tisíce kohoutů na plátnech, vytvořených během půl roku studia a hledání.
Neptejte se mě, od kdy do kdy je moje pracovní doba. Ptáte se mě, který čas jsem prodal, ale já jsem žádný neprodal. Nejsem prodavačem času.
Neptejte se mě, kolik stojí moje hodina. Někdy dělám hodně hodin zadarmo. Někdy během jedné hodiny vydělám ranec. Nejsem prodavačem času.
Nejsem prodavačem času. Bohu díky!
