Po roční přestávce jsem se zase podíval na světové finále Imagine Cupu – studentské soutěže pořádané Microsoftem.
Vždycky to bývá příjemná dovolená. Microsoft se fakt nestydí být za velkorysého hostitele. Když uspořádá výlet, tak na Петерго́ф (a ten si na půlden celý pronajme, včetně zahrad, ať se tam nikdo cizí nemotá). Finále nemůže být v nějakém hotelovém sále, ale bude v nejstarším ruském národním divadle (Александринский театр).
Kromě tradičního a spolehlivého dovolenkovacího potenciálu je ovšem Imagine Cup zajímavý i tím, že je zajímavý. Totiž stojí za přemýšlení a může být zdrojem ponaučení.
Naučení první
Imagine Cup musí stát úžasný ranec peněz. Radši si nepředstavuju už jen tu cenu letenek, jež dopraví těch 500 nebo kolik lidí ze všech kontinentů na jedno místo. V cenách vítězům se za jeden večer rozdaly doslova statisíce dolarů. Pětihvězdičkové ubytování a jídlo pro celou tu bandu, pronájem celého patra hotelu, aby se študenti měli přes den kde poflakovat a kde jíst všech šest rozmanitých svačinek během dne (mezi třemi pětihvězdičkovými jídly). Večerní/noční pařba v podniku Zималеto. Volňásky na akvapark pro všechny. Ruská telefonní SIM karta s kreditem pro každého, kdo chce. Rozumíme si? Úžasný ranec peněz!
Velké IT firmy zdaleka nejsou firmy, které by jen programovaly software. Za takový ranec peněz by mohly naprogramovat pěkný kus softwaru, nebo vyvinout nějaký zajímavý hardware. Po zralé úvaze je ale radši nasměrují na študenty a jejich projektíky. Proč? Protože je, Vás, zoufale potřebují.
Naučení první: Jít studovat IT je toho času neobyčejně šťastná volba. Být zoufale potřebován není marné. Být zoufale potřebován někým, kdo neví co s penězi a nebojí se to dát najevo, vůbec není k zahození.
Naučení druhé
Už asi třetím rokem bývají na světovém finále Imagine Cupu jeden půlden krátké přednášky na různá témata. Kvalita se různí: od slabých po špičkové.
Letos jsem mimo jiné navštívil povídání personalistky pracující v sídle MS v Seattlu. Má na starosti nábor zaměstnanců hned ze škol (sbírání zkušených borců z jiných firem zajišťuje úplně jiný odbor, navzájem o sobě nevědí). Hovořila o tom, jak probíhá nábor nových talentů a jejich lov na školách.
První filtr při náboru je samozřejmě životopis. V softwarovém gigantu chce pracovat kde kdo, takže životopisů chodí mraky a na interview se zve pár šťastlivců. Duše prostá se rozohnila: „Kdybych měla každý životopis číst tři minuty, to bych nedělala nic jiného.“
Naučení druhé: Uchazeč o práci musí tuhle žábu na prameni přelstít tím, že ji zaujme. A to tak, že během 20 vteřin, jež ona investuje do jeho CV.
Takových, kdo „prostě studují IT“ má žába plný stůl. Dokonce i těch, kteří „prostě studují“ na výborných školách. Všichni z nich mají životopis bez chyby – žádné vyloučení ze studia, žádná chybějící kvalifikace, žádné špatné zaměření oboru. Ona ale hledá známku nadstandardnosti, vybočení, iniciativy, zájmu. Což se prý projeví v zásadě jedním nebo druhým způsobem: výzkumným článkem nebo účastí v soutěži.
Nemáš? Zkus to jinde! Jenže ty máš vynikající známky a patříš mezi 5% nejlépe hodnocených studentů v ročníku? Jistěže máš, jistěže patříš. Celá tahle půlka stolu jsou životopisy studentů se skvělými známkami. Já ale hledám někoho, kdo mě zaujme něčím nestandardním, svou iniciativou, vůdcovstvím!
Naučení třetí
Na světové finále Imagine Cupu jezdí chytří a schopní studenti. Jen vzácně zahlédnete někoho, kdo nemluví perfektní angličtinou. Všichni mají krásné, promyšlené a dokonale sestavené prezentace. Programy mají krásnou grafiku, vyladěné uživatelské rozhraní, integraci se sociálními sítěmi, pracují na desktopu, tabletu, mobilu i v cloudu. Za každým projektem je zajímavý nápad, mnoho experimentů, které vyloučily slepé uličky. Kde kdo používá zvláštní periferie, matlá si vlastní hardware.
Všichni přijeli vyhrát. Nemnozí vyhrají.
Já, jako mentor, mám snadnější život. Když moji vyhrají, dobře jsem je vedl. Když nevyhrají, o nic nejde, je to jen studentský projekt.
Moje třetí naučení je trochu moje soukromé, je to takové uvědomění, které se hrozně blbě předává druhým. Nějak na mě dosedlo, že je těžké a bolestné jít s kůží na trh – třeba jako student se svým projektem do nějaké soutěže. Vlézt do masomlejnku, který všechny semele a většinu vyplivne do kýble se smetím.
Kdo se přihlásí do soutěže, pravděpodobně nevyhraje a bude za blbce. Kdo napíše článek na výbornou a výběrovou konferenci, pravděpodobně bude odmítnut a bude za blbce. Kdo se pustí do nejistého, neprobádaného podnikání, pravděpodobně zkrachuje a bude za blbce.
Nějak na mě více než obvykle dosedlo, že přece existuje jednoduchý a poměrně spolehlivý způsob, jak nebýt za blbce.
A nějak se zvýšil můj respekt k těm, kteří se tou bezpečnou cestou nevydají.
