Před necelým rokem jsem v jednom blogpostu trochu nenápadně vykřikl o svém úmyslu dát dohromady mužskou skupinu. První rok máme za sebou. Druhý chystáme a já už se na něj velmi těším.
Scházeli jsme se jednou měsíčně na sobotní dopoledne. Častěji by bylo fajn, ale není reálné to logisticky zvládnout a dát dohromady datumy. Časová struktura jednoho setkání byla daná: hodina a půl skupiny, patnáct minut přestávka, hodina a půl skupiny.
Kromě časování jsme neměli předem danou žádnou strukturu nebo obsahovou náplň setkání. Program vznikal sám. K mému mírnému překvapení jsme ani nepotřebovali delší bloky divného psychoterapeutického ticha na začátku skupin (kdo zažil, ví přesně, co mám na mysli; kdo nezažil, nepředstaví si).
Začali jsme v deseti lidech, končili v šesti. To je za daných okolností asi celkem normální redukce. Mnozí jsme se znali předem, pár členů bylo tak říkajíc „z ulice“. Měli jsme trochu obavu, jestli to, že se někteří známe z běžného života, nebude na závadu. Ukázalo se, že vůbec ne – možná naopak, naše běžné vztahy se prohloubily.
Nepřizval jsem k účasti studenty FITu (ani ty, kteří se ozvali a projevili zájem – omlouvám se!). Byla by tam kolize rolí, kterou jsem nechtěl a ani do budoucna nechci vytvářet. Dokončení studenti FITu jsou vítáni – dostudujte a ozvěte se.
Nejedná se o terapeutickou skupinu. Podle literatury (Yalom: Teorie a praxe skupinové psychoterapie) bych naše scházení označil termínem encounterová skupina. Jistě nešlo o nějaké hospodské povídání. Podařilo se nám zajet na hlubinu a dotknout se věcí, které jsou pro nás důležité a o kterých je jinde obtížné, pokud ne nemožné, hovořit. K tomu dvě krátká vyjádření účastníků:
Když jsem šel do této skupiny, měl jsem pocit, že nemám žádné problémy, aj mi to bylo trochu líto, když ostatní ty své sdíleli. Posloucháním a přemýšlením jsem si uvědomil, že jsem v životě tam, kde být nechci, a že s tím musím něco dělat. Na konci prvního běhu můžu říct, že jsem na správné cestě a že už mám většinu dřív „neexistujících“ problémů vyřešených. Byl to pro mne velký životní zlom, připustit si chyby. Doporučuji každému, kdo se má dobře.
Mužská skupina pro mě znamenala takovou druhou rodinu. Místo, kde lze cokoli říci, kde vás ostatní pozorně vyslechnou a kde vám také upřímně pomohou. Na druhou stranu není to pro všechny. Ta pomoc může někdy bolet (není vždy snadné poslouchat čistou zpětnou vazbu bez změkčovacích vycpávek). Musíte chtít překonat své hranice.
Chystáme se na druhý běh, zřejmě od září nebo října 2013 do června 2014. Vypadá to, že scházení jednou měsíčně v sobotu dopoledne necháme. Má to spoustu nevýhod, ale nepřišli jsme na žádnou lepší alternativu.
Potřebujeme mírně doplnit počet. Pokud jste muž, který chce navštívit hlubší místa ve své duši, a dokážete jednou měsíčně být na sobotní dopoledne v Brně (a slíbit to!), ozvěte se. Třeba se domluvíme. Skupinu chceme pestrou, takže pokud nejste podobné profese, podobného věku nebo podobných zájmů jako já, není to špatně, alebrž dobře.
