Velice správný dotaz padl v komentáři pod dávnějším článkem: Jak hájit práci, která není dokonalá – buď v očích samotného řešitele, nebo recenzenta? Zahrnout sebekritiku a jak?

Jak je možné, že jsem o tom ještě nepsal? To musím hned napravit!

Sebekritika

U lidí chytrých, výkonných a ambiciózních je nezřídka vidět nutkání k hlasité sebekritice. Dost často si tím ubližují a ještě častěji tím nevědomky znechucují lidi, kteří to musejí poslouchat.

Nevědomý mechanismus, jenž je k tomu nutí, bývá tento: „Když řeknu, že to, co jsem udělal, je tak a tak nedokonalé a že to šlo udělat tak a tak líp, znamená to, že jsem člověk, který míří daleko výše; nejsem omezen tímto dílem. Moje standardy jsou daleko vyšší, než co tady vidíte. Podle tohoto výtvoru mě ve skutečnosti nemůžete měřit – musíte o mě smýšlet lépe.“

Posluchačům se to špatně poslouchá a vědomě často ani nevědí proč. V řeči a jejím skutečném významu je totiž rozpor – mluvčí slovy říká: „Udělal jsem to špatně,“ ale se záměrem sdělit: „Jsem dobrej.“ To je rozpor, ze kterého bolí hlava.

Přijměte to: Udělal jsem práci, kterou jsem udělal, tak jak jsem při všech těch okolnostech mohl. S ní předstupuji a za tu budu hodnocen. Je na ní dost dobrého a to budu hledět prodat.

U státnic jsem svým advokátem. Žalobcem je oponent a nezřídka – bohužel – někdo z komise. Práci žalobce nechám žalobcům, já se budu věnovat práci obhájce: budu obhajovat svoji práci, prodám, co je na ní dobrého, vysvětlím a zmírním kritiku.

Obhajoba chyb: Obecný princip

Lze očekávat, že členové státnicové komise i oponent můžou být unavení, můžou být pedantští, můžou být otrávení, můžou být nevrlí. Nelze pouze rozumně předpokládat jediná věc: že budou hloupí. Vemte jed na to, že IQ a odborné znalosti těchto lidí budou prostě vysoké.

„Utáhnu je na vařené nudli, něco jim namluvím, okecám to do ztracena, odvedu pozornost jinam,“ je zcestná úvaha a nevede k úspěchu. Všem lidem na zeměkouli je společné to, že nemají rádi, když z nich někdo zkouší dělat blbce. Pokud máte v práci chybu, není rozumné se snažit vytvořit zdání, že tam není. Daleko rozumnější je ukázat: že o ní víte, že jí rozumíte, že jste se z ní poučili, že i tak je práce hodnotná.

Oponent mi vyčítá, že jsem mohl svoje řešení vyhodnotit pomocí metodiky X. Já jsem to vyhodnotil pomocí U, V, W a zjistil jsem to a to. Kdybych to změřil pomocí X, zjistil bych, jak se to chová za těch a těch okolností a to by se mohlo hodit. Provedl jsem rychlý experiment a zdá se, že to je jako na tomto grafu.

Ano, a

Kdysi, na nějakém školení prodejní komunikace, do mě lektor nahustil jednu zajímavou poučku.

Které slovo zákazník fakt nerad slyší? Ne.
Náš produkt to neumí. Ne, to nepůjde. Ne, to neumíme.

Čím ho vždy lze nahradit? Ano, ale.
Ano, náš produkt je dodáván bez XY, ale umí A, B i C. Ano, toto bývá problém, ale mohli bychom to udělat takto jinak.

Které slovo zákazník taky fakt nerad slyší? Ale.
Čím ho vždy lze nahradit? A.
Ano, náš produkt je dodáván bez XY, a to je zařízeno pomocí A, B, nebo dokonce C. Ano, toto bývá problém, a já pro vás mám toto zajímavé řešení.

Chce to poměrně dost cviku. Zpočátku je to dost zajímavé a vyčerpávající cvičení z českého slohu. Asi bych nedoporučoval si tuto zručnost začínat osvojovat zrovna u státnic, neb není nic snadnějšího než se do toho strašlivě zamotat.

Začít bych doporučil od toho, že si pouze ujasníte slovíčka a spojení, která by mohla působit jako rudý hadr na býka a vymyslíte, čím by bylo lze je nahradit.

Dvě perspektivy

Poměrně častý a dobře hajitelný je ten případ, že na danou věc lze nahlídnout ze dvou perspektiv. Oponent na vaši práci nahlédl z jedné perspektivy kriticky: „Tyhle věci se vždycky vyhodnocují metodikou X! Student to neudělal!“ Vy můžete představit perspektivu druhou: „Mým cílem nebylo pořídit podrobné vyhodnocení, ale zjistit, jestli to půjde použít k A, což jsem udělal pomocí B.“

Podstatné tady je, že není třeba (a ani žádoucí) vyvracet perspektivu oponenta: „To se nemusí vyhodnocovat! A metodika X je na houby!“ Daleko rozumnější je ukázat, že tu perspektivu chápete, rozumíte, proč je cenná a přitom že ta druhá perspektiva taky dává smysl.

Každopádně i tady platí obecný princip uvedený výše: jediné, co lidé v komisi jistě nejsou, nejsou hloupí. Když ta druhá perspektiva neexistuje nebo není rozumná, nemá cenu ji složitě konstruovat a snažit se posluchače zblbnout a utáhnout na vařené nudli. Je lepší chybu přiznat a ukázat, že chápete, proč je to chyba a jak je to správně.

Chyby jsou normální

Je normální, že v diplomce (bakalářka je taky diplomka) jsou chyby. Je normální, že je oponent nebo kdokoliv další vytkne. Není to osobní proti autorovi, není to vyhlášení války.

Chyby děláme všichni a pořád. Rozumná obhajoba chyb obvykle nespočívá ve snaze je popřít, ututlat, bagatelizovat. Zralá reakce na chyby je: pochopit je, uznat je, poučit se z nich. Ať se to podaří i u státnic!