Umberto Eco: Pražský hrbitov – pár aktuálních citátů

„Já nevyrábím falza, nýbrž nové kopie autentických dokumentů, které se ztratily nebo které kvůli banálním okolnostem nebyly nikdy vyhotoveny, ačkoli vyhotoveny být mohly a měly. Falzum by bylo, kdybych napsal křestní list, z něhož by vyplývalo – promiň, je to jen příklad -, že ses narodil nějaké kurvě v Odalengu Piccolu (a šťastně se pochechtával nad tou pokořující domněnkou). K takovému zločinu bych se nikdy nesnížil, protože jsem řádný muž. Ale kdyby dejme tomu nějaký tvůj nepřítel zatoužil po tvém dědictví a ty bys věděl, že se rozhodně nenarodil ani z tvého otce, ani z tvé matky, ale z jedné kurtizány z Odalenga Piccola a že zašantročil svůj křestní list, aby se mohl ucházet o tvé bohatství, a požádal bys mě, abych sepsal ten ztracený doklad a zmátl tak plány toho darebáka, pomohl bych takříkajíc pravdě, dokázal bych to, o čem víme, že je správné, a učinil bych to bez výčitek.“
„Ano, ale jak byste zjistil, kdo jsou skuteční rodiče toho chlapa?“
„To bys mi přece řekl ty! Vždyť ho znáš jako své boty.“
„A vy byste mi věřil?“
„Já svým klientům vždycky věřím, protože sloužím jen čestným osobám.“
„Ale co kdyby vám přesto klient lhal?“
„V tom případě by spáchal hřích on, ne já. Kdybych jen na chvíli připustil, že by mi klient mohl lhát, praštil bych s tímhle povoláním, neboť tohle povolání se zakládá na důvěře.“


Už z toho mi bylo zřejmé, že mám-li nějakým způsobem prodat nějaké odhalené spiknutí, nemusím zákazníkovi opatřovat nic originálního, ale pouze a povýtce to, co už si buď sám zjistil, anebo co si bude moci snadněji zjistit jinými cestami. Lidé věří jen tomu, co už vědí, a právě v tom spočívá krása univerzální formy Spiknutí.


Co se týče stravy, našel jsem v rue du Petit Pont krčmu, kde se jedlo za pár sous. Veškeré zkažené maso, které řezníci z Halles házeli do odpadu – v tučných partiích zelené a v libových černé -, se tu za svítání odnášelo, omývalo, zasypávalo hrstmi soli a pepře, macerovalo v octě a na čtyřiadvacet hodin zavěšovalo vzadu na dvoře do průvanu. Pak bylo připraveno pro zákazníka. Úplavice jistá, cena dostupná.


„O čem je ta kniha?“
„Přiznám se vám, že jsem ji nečetl, je to přes pět set stran – náramná chyba, protože hanopis musíte přečíst za půl hodiny.“


Modleme se, aby tu vždycky byl nějaký Žid, kterého je třeba se bát a kterého je třeba nenávidět. Máme-li dát lidu naději, musí tu být nepřítel. Někdo řekl, že vlastenectví je poslední útočiště chátry: kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu, a pancharti se vždycky dovolávají čistoty své rasy. Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti, na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů. Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupeni ze své bídy.


K tomu, abychom odhalili špiona, není nutné nalézt důkazy. Mnohem snadnější a mnohem méně nákladné je vyrobit je, a je-li to možné, vyrobit samotného špiona.


Tělesná krása plně záleží v kůži. Vpravdě, kdyby mužové spatřili to, co se nalézá pod kůží, pouhý pohled na ženy by v nich probouzel hnus: celý ten ženský půvab není než lupanár, krev, šťáva, žluč. Uvažte, co se skrývá v nozdrách, v hrdle, v břiše… A jak potom my, kteří se štítíme dotknout se byť špičkou prstu zvratků či mrvy, můžeme dychtit po tom, abychom sevřeli v náručí měch plný výkalů?

Kategorie: čtení