Abychom se nemýlili

V nedávném článečku o dvojím pojetí zkoušky jsem psal o tom, že zkoušku na vysoké škole je možno pojmout různými způsoby. Zejména jsem mluvil o zkoušení jako turnaji a zkoušení jako nastavení minimálních požadavků k absolvování předmětu.

Zmiňoval jsem i možnost rezignovat na zkoušení a „dávat všechno všem“. Tuto možnost jsem v článku nepodpořil, ale zřejmě ne dosti zjevně, takže v rozhovoru mi ji tu a tam někdo předhodí.

Tedy abychom se nemýlili: nejsem příznivce přístupu dávat všechno všem. K tomu jedna příhoda.

IQ

Manželka před časem učívala na jisté vysoké škole humanitního typu. Vyučovala nepsychology základům psychologie. Když probírali IQ a možnosti jeho testování, dala studentům test inteligence, aby si ho zkusili – napsat a následně vyhodnotit.

Jednomu studentu vyšlo IQ pod 70, což je o něco míň, než potřebujete, abyste se vymanili z pásma „lehké mentální retardace“. Ne, nedělal si z testu srandu, ne, nebyl to momentální výpadek. Nikoho ze spolužáků v posluchárně tento výsledek nepřekvapil.

Tento výsledek nepřekvapil ani vyučující, u kterých dotyčná osoba před tím úspěšně absolvovala předměty. Manželka se kolegů na tento případ přeptávala. Všichni si na tuto osobu dobře vzpomínali. Proč jí zkoušku dali? Aby od ní byl pokoj – ať si opakovaně vychodí zkoušku u někoho jiného a ať si ji ten někdo jiný vyhodí.

Poučení? Jasné. Ale ani tato příhoda není argumentem pro zavedení turnaje.

Kategorie: mudrování, škola, učení
  • Sledujte na twitteru

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • + 2018 (2)
    • + 2017 (4)
    • + 2016 (6)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)