Citát:

Je naším osudem prožít život ve vězení naší mysli. Proto bychom si ho měli pěkně zařídit.

(Peter Utsinov)

Při letmém čtení může znít jako banální pop moudrost, aforistické klišé. Už ho ale v hlavě nosím několikátý den a jako by některým věcem dával smysl.

Tady a teď

Člověkova psýché se vztahuje ke třem časům: k minulosti, budoucnosti a přítomnosti.

Na minulosti stavíme – co známe, co máme, jací jsme, jaké máme návyky, jaké máme sebevědomí. A minulost je nám zároveň břemenem – naše špatné návyky, špatné zkušenosti, komunikační bloky, svazující schémata myšlení, mindráky.

Budoucnost je nám zdrojem nadějí – co můžeme dosáhnout, co zažijeme, co se naučíme, jak dokončíme rozjeté činnosti, jaké nové nápady a projekty se nám namanou. A je nám zdrojem strachů a úzkostí – jestli naše projekty nekrachnou, co až přijdou nové technologie, kterým nebudeme rozumět, jestli se nám nestane nehoda, jestli nás někdo nepodrazí, jestli náš byznys půjde dobře.

Přítomnost je zvláštní tím, že to je jediný čas, kdy s tím vším můžeme něco dělat. V přítomnosti zúročujeme to dobré z minulosti a napravujeme to špatné. V přítomnosti vylepšujeme a pojišťujeme naši budoucnost. „Tady a teď.“

Tři přístupy psychoterapie

Slovo „psychoterapie“ může znít strašidelně – něco jako práce s blázny. Ve skutečnosti na ní nic temného a strašného není. Podstatou psychoterapie je skrze práci v přítomnosti (tady a teď) odlehčovat a odstraňovat břemena z minulosti. To, že za psychoterapeutem jde většinou jedinec, kterého břemena minulosti tíží nesnesitelně a brání mu rozumně žít, je vlastně škoda. Vylepšovat svoji minulost a tím zkrášlovat vězení naší mysli by prospělo kde komu, možná všem.

Když to vezmeme hodně hopem, psychoterapie zná tři základní směry: psychoanalýzu, behaviorální přástup a humanistickou psychologii.

Psychoanalýza se snaží léčit člověka tak, že mu pomáhá nahlédnout svoji minulost a porozumět jí. Čemu člověk rozumí, toho se nemusí bát. Vzorce vlastního chování (žádoucího a hlavně nežádoucího), které poznal a pochopil, najednou ovládá a může si vybírat, jestli se podle nich zařídí nebo ne. Psychoanalýza (když to opravdu vezmeme trochu hopem) se tedy hlavně kouká do minulosti.

Behaviorální psychoterapie v kontrastu k analytickému přístupu říká, že není třeba svým vzorcům chování a svým strachům rozumět. Že osvojit si žádoucí vzorce chování a myšlení jde i bez matlání se v těch nežádoucích.

Například je známo, že dobrá nálada a úsměv jsou spolu propojené. Je nabíledni, že kdo má dobrou náladu, ten se usmívá. Behaviorální psychoterapie (když to vezmeme hopem) pracuje s tím, že kdo se usmívá, dostane dobrou náladu. Což zní možná trochu neintuitivně (náš západní pohled na kauzalitu jevů má v tomto blíž k analýze), ale je to vědecky experimentálně prokázané faktum. Behaviorální přístup tak radí nemrhat časem na šťárání se v minulosti a upíná pohled spíš na budoucnost.

Mimochodem, většina dnešní individuální práce na sobě a „zařizování vězení své mysli,“ abychom se vrátili k původnímu citátu, je založená na behaviorálním přístupu. Všechna literatura o správě času a duševní hygieně sestává z rad typu „dělejte tohle a tohle, bude vám dobře,“ což je přesně behaviorální přístup.

Právě humanistická psychologie přinesla „tady a teď“ jako velkou mantru. Neptá se tolik „co se stalo, když jsi byl dítě“, ale zajímá se „jaké je to pro tebe teď?“ Neříká tolik: „Dělej toto,“ ale ptá se: „Co s tím (teď) chceš udělat?“ Co si teď uvědomuješ? Co bys teď chtěl? Co bys potřeboval? Co teď prožíváš? K čemu se rozhodneš? Co bys mu chtěl říct?

V rámci některých směrů humanistické psychologie se začalo pracovat s tím, co se děje v poli mezi terapeutem a klientem. Terapeut není (primárně) študovaný mudrc, který klientovi vyloží jeho minulost. Ani není (primárně) zásobárnou receptů „co bys měl dělat.“ Terapeut je hlavně člověkem, se kterým má klient autentický vztah, ve ktrém je možné zažívat a uskutečňovat změnu, o kterou jde. Ke změně dochází skrze (profesionální) vztah.

Koučování jako „psychoterapie pro zdravé“

Psychoterapie napravuje psychické problémy. Pracuje s lidmi, kteří jsou nemocní nebo přinejmenším oslabení svými problémy.

Koučování ještě samo moc neví, co vlastně je. Vzešlo trochu ze sportovního prostředí, trochu z byznysu a „konzultantství“ a trochu právě z psychoterapie. Má moře směrů, které jsou si některé docela málo podobné.

Každopádně pracuje se zdravými, kteří ale z nějakého důvodu užijí pomoc. Někdy potřebují pomoc s něčím, co si s sebou táhnou: komunikační problémy, nevycházení s kolegy nebo partnery, špatné hospodaření s časem, zabřednutí do stereotypu… Někdy zas potřebují pomoc s nečím, před čím stojí: nová situace, nový projekt, změna práce…

Koučování je velice užitečné i tehdy, když není na stole žádný problém. Mnoha klientům pomáhá rozšířit svůj pohled, poznat více sám sebe, získat impulsy pro další rozvoj, nakopnout se v období stagnace.

Mě jsou blízké právě odrůdy koučování, které vyšly z psychoterapie. Nedívají se primárně na „cíle, postupy, kroky, deadlajny.“ Pracují s tím, jak klient prožívá svou situaci. Rozšiřují jeho uvědomění – co vědomě zná o vlastní práci, o okolnostech problematických situací. Pomáhají mu napojit se na svoje zdroje, ze kterých může čerpat pro překonání svých obtíží. Kouč klientovi poskytuje zpětnou vazbu – jak na něj klient a jeho situace působí.

Jak zabít draka?

Příběh podle Sue Knight:

Před mnoha lety byla v horách Patagonie jedna vesnice. Lidé ve vesnici hladověli. Báli se draka, kterého spatřili na svých polích, a neměli odvahu vydat se na ně a sklidit úrodu.

Jednoho dne dorazil do vesnice poutník. Měl hlad a požádal proto vesničany o jídlo. Ti mu řekli, že žádné nemají, protože na jejich polích se usadil drak. Poutník byl odvážný a nabídl se, že draka zabije. Když dorazil na pole, žádný drak tam nebyl. Jediné, co spatřil, byl obrovský meloun. Poutník se vrátil do vesnice a řekl veničanům, že se nemusí ničeho obávat: „Na polích není žádný drak, jenom meloun.“ Vesničany velmi rozzlobilo, že nechápe jejich strach, a rozsekali ho na kusy.

O několik týdnů později do vesnice dorazil další poutník. Měl, stejně jako jeho předchůdce, hlad a požádal proto vesničany o jídlo. I on se dozvěděl, že žádné nemají, protože v polích se usadil drak. Protože i tento poutník byl odvážný, nabídl se, že draka zabije. Vesničané mu byli za jeho rozhodnutí vděčni a měli velkou radost. Když poutník dorazil na pole, žádný drak zde nebyl. Rostl zde jenom obří meloun. Vrátil se proto do vesnice a řekl jejím obyvatelům, že se spletli a nemusí se ničeho obávat, protože meloun jim nijak neublíží. I jeho rozsekali na kusy.

Uběhl další čas a vesničané začínali být zoufalí. Jednoho dne se ve vesnici znovu objevil poutník. Viděl, jak zoufalí všichni jsou, a zeptal se, co je tíží. Vesničané mu to řekli a on jim slíbil, že draka zabije a oni budou moci sklidit úrodu. Když přišel na pole, stejně jako druzí dva poutníci uviděl obří meloun. Chvilku přemýšlel, potom vytasil meč, vrhl se do pole a rozsekal meloun na kusy. Když skončil, vrátil se do vesnice a řekl lidem, že draka zabil. Jejich radost neznala mezí. Poutník ve vesnici zůstal několik měsíců – dost času na to, aby vesničany naučil, že meloun není drak.

Vesničané potřebovali, aby někdo přišel a v jejich situaci jim pomohl, aby neumřeli hlady.

Vesničané nepotřebovali poradit – aby jim někdo sdělil informace (třeba pravdivé a zásadní). To někdy pomáhá, ale často (jako i v tomto příběhu) ne.

Vesničané ani nepotřebovali silnou pomoc – aby zachránce přijel na tanku nebo s divotvorným mečem. K porážce melounu stačí tupá kapesní rybička.

Pomohl jim poutník, který chápal jejich slabost a díval se na věc nepředpojatým pohledem.

Zařídit vězení své mysli

Spoustu věcí si člověk udělá sám. Přečte si tipy a rady na internetu, vyzkouší je a vidí, co mu funguje.

Na některé věci ale potřebuje druhého člověka, který umí pomáhat. Kéž je takový po ruce a kéž najdeme dost síly ho povolat na pomoc.

Je naším osudem prožít život ve vězení naší mysli. Proto bychom si ho měli pěkně zařídit.