Proč NEstudovat na vysoké škole

Aneb co vysoká škola zaměřená na IT neumí a nikdy umět nebude.

Toto byl původně komentář k zajímavému článku Jiřího Knesla „Má smysl studovat informatiku?“ Komentář se poněkud vymkl, takže z něho vnikl celý blogpost a pak se vymkl ještě jednou a vznikl druhý blogpost.

Zmiňovaný článek Jiřího Knesla se mi líbil a rozvířil mi v hlavě hodně myšlenek. Tu jsou některé z nich.

Kovářský synek jde do učení

Model učení a vzdělávání byl před dvěma sty lety asi tento. Kovářský synek se ve svých mladých letech vydal do Vídně, aby se naučil, jak tam kovají ty krásné mříže na Schönbrunnu. Až se to naučil, vrátil se domů a koval stejným perlíkem jako jeho otec a děd, akorát o něco lépe.

Když si to rodina mohla dovolit, poslala synka na univerzitu, aby se učil teologii (nic moc jiného se tam tehdy neučilo) a byl pak farářem. Studoval tam pár let, po která nasával dogmata a metodiku vedení náboženské obce. Teologie se v čase moc nemění, protože církev dělá všechno proto, aby se neměnila. Takže po studiích se jinoch vrátil do rodné obce a tam farářoval, to jest vytrvale uplatňoval znalosti a dovednosti, které se ve škole naučil.

Současný systém vzdělávání je silně zakořeněný v kovářině a teologii: jinoch jde do školy, tam se vyučí a v souladu s tím, co se během pěti let studia naučil, bude pak celý život kovat/farářovat.

Jenže s informačními technologiemi je ta potíž, že míra inovace oboru za rok je větší, než v kovářině za století a v teologii za tisíciletí. Vysoké školy v současné podobě vůbec nemůžou zastat v informačních technologiích to, co dokážou dát kovářům a teologům: připravit, vycvičit je pro vykonávání jejich povolání.

V IT povolání se člověk potřebuje jednou za dva, tři roky naučit úplně novým dovednostem, novému přístupu. Je potřeba celoživotní vzdělávání, o kterém se mluví, se kterým se nějak koketuje, ale pro které tu vůbec není nastavený žádný rámec. Výsledkem je, že dovednosti, které IT expert ve své práci potřebuje, se učí s příchodem do firmy a pak pořád dokola, až do důchodu.

Vysoké školy jsou průmysl dost pomalý a nepružný, národní školský systém je něco ještě pomalejšího a nepružnějšího. Nějaký posun od kovářsko-teologického modelu vzdělávání k systému relevantnímu pro IT bude trvat dlouho. Když to půjde dobře, tak já, až půjdu do důchodu, budu pozorovat svoje mladé kolegy (beztak čínské národnosti), jak rozjíždějí IT kurzy pro experty z firem. A tento nový model vzdělávání bude reagovat na stav v roce 2012 a bude opět beznadějně zastaralý.

Vysoké školy neumí a asi nikdy nebudou umět připravovat IT experty pro jejich každodenní práci. To umí jedině ta každodenní práce a zájem jednotlivce.

Tituly jsou na ho*no

Vysoké školy dávají úspěšným absolventům tituly. Před nějakým časem (v půli minulého století) psal o inženýrech Alexandr Solženicyn takto:

Inženýr? Já jsem náhodou vyrostl právě v inženýrském prostředí a dobře si pamatuji inženýry dvacátých let: jejich otevřený, jiskřící intelekt, jejich upřímný dobrácký humor, jejich lehkost a šíři myšlení, nenucenost, s jakou přecházeli z jednoho inženýrského oboru k druhému a od techniky ke společnosti a k umění vůbec. A pak ještě jejich vzdělanost, jemnost vkusu, jejich ušlechtilou řeč, plynule sladěnou bez prázdných slov; některý z nich trochu muzicíroval, jiný zas trochu maloval a všem se ve tváři zračila oduševnělost.

To bylo v době, kdy inženýrů bylo pár procent populace. Vysoké školy tehdy dělaly svého druhu veřejné inteligenční testy, kterými vybíraly a označovaly excelentní jedince. To bylo před klasicky zcestnou úvahou zaměňující příčinu za následek: „Inženýři jsou excelentní a tak pojďme dělat víc inženýrů, budeme mít víc excelentních lidí.“

Na maturitu se už teď nikdo v pracovních inzerátech neptá, protože ji mají prostě všichni, takže o ničem nevypovídá. Podobný stav přichází na bakalářské tituly už teď. Občas se o ně někdo zajímá, ale když na to přijde, za měsíc, dva, si ho ten, kdo ho potřebuje, opatří. Magisterské tituly budou brzo následovat.

To, že školy dělají státnice a opatřují jednotlivce jakýmsi puncem znalostí/dovedností/inteligence, přestává mít smysl, protože jím opatřují v podstatě každého, kdo si o titul řekne. Zaměstnavatelé a obchodní partneři zjišťují, že titul vlastně o ničem nevypovídá a nebudou se o něj zajímat. Začíná být jedno jestli, a jaký, školy vydávají.

Chceš? Můžeš. Nechceš? Nemusíš!

S masovostí vysokoškolského studia přicházejí, vedle zmiňované devalvace titulů, ještě další dva fenomény: stovky studentů v jedné posluchárně a přizpůsobení výuky těm nejslabším. Pokud někdo chce jen školou proplout, nemohl by si vysnít lepší podmínky.

Základní škola je povinná, kontroluje docházku, nutí děcka k elementární činnosti, znalostem. Vysoká škola nemá ani tuto schopnost. Nejen že nepůsobí jako testovadlo inteligence a schopností. Nefunguje ani jako donucovna, nalejvárna, bootcamp. Kdo chce projít nepoznamenán, cestičku si najde. Očima budoucího zaměstnavatele nic moc neznamená ten titul, nic moc neznamená ani ten fakt absolvování.

Co budoucímu zaměstnavateli zůstává k sledování na uchazečích o práci? Jestli se zajímá, jestli má vnitřní motivaci, jestli je ochoten se sám učit. Ale tyto vlastnosti má se školou i bez školy – proč by tedy do ní měl chodit?

Pokračování této trudné úvahy je v dalším článku, který snad vyzní pozitivněji.

Kategorie: mudrování
  • Sledujte na twitteru

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • + 2018 (2)
    • + 2017 (4)
    • + 2016 (6)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)