Čtu úžasného Erica Berneho a jak tak popisuje hru „Argentina“, nějak jsem si vzpomněl, že už v nejbližších dnech vypuknou všude okolo státnice.
Může nastat mnoho zvláštních situací, jež ani učitelka, ani dítě nemůže předvídat a s nimiž si ani jeden z nich neví rady.
Učitelka může hrát hru „Argentina“.
– „Co je v Argentině nejzajímavější?“ zeptá se.
– „Pampy,“ odpoví někdo.
– „Nééé.“
– „Patagonie,“ řekne někdo jiný.
– „Néééééé.“
– „Aconcagua,“ nabídne svou odpověď další žák.
Nyní už vědí, co se děje. Nemá cenu pamatovat si, co je v učebnici nebo o co se zajímají. Chce se po nich, aby hádali, co má na mysli učitelka. Zahnala je do kouta a oni se vzdávají.
– „Už nechce nikdo odpovídat?“ ptá se předstíraně milým tónem.
– „Gaučové!“ pronese vítězoslavně a udělá z nich hlupáky.
Nemohou udělat nic, čím by ji zastavili.(Eric Berne: Co řeknete, až pozdravíte, 1972)
Jste student jdoucí ke státnicím? Nevím, co vám poradit. Snad jen: vězte, že je možné, že některý zkoušející tuto roztomilou hru bude hrát. Můžete ji rozpoznat a zachovat chladnou hlavu.
Jste zkoušející u státnic? Nehrajte, prosím, letos tuto hru. Každému se to někdy stane, ale vy si na to letos dejte pozor. Díky!
