Čtyři úrovně lidské komunikace

Steve Biddulph píše o čtyřech úrovních lidské komunikace. Byť jsem tyto jeho myšlenky četl už před nějakým časem, nejdou mi z hlavy. A nejspíš jsou jedním z důležitých důvodů, proč chci svolat mužskou skupinu.

Čtyři úrovně lidské komunikace


Komunikujeme ve čtyřech úrovních:

  1. Fakta o vnějším světě, tj. pověstný „hovor o počasí“, v ničem neohrožují mluvčího ani posluchače. Fakta jsou fakta, vnější svět je vnější svět.
  2. Fakta o sobě už neříkám každému na potkání. Jsem dokonce podezřívavý, když se někdo ptá: „Odkud jsi?“ „Co děláš?“ Co je mu do toho? Nemůže to nějak zneužít?
  3. Pocity v minulosti říkám vzácně a malému počtu lidí. Přijde mi zajímavé, že v případě faktů je opravdu rozdíl v tom, zda jsou o vnějším světě nebo o sobě, zatímco u pocitů je rozdíl v čase. Vskutku: to, že je něco hotová, uzavřená věc, mi umožňuje mluvit osobněji. „Těšil jsem se“ je pro mě snadnější říct, než „těším se.“
  4. Pocity tady a teď skoro nikdy nesdílím. Potřeboval jsem léta psycho výcviku, abych zjistil, že pocity mám a naučil se je trochu poznávat, pojmenovávat a sám pro sebe přijímat. Mluvit o nich? Léta výcviku a budování důvěry v terapeutické skupině – a něco jsem řekl, něco si nechal pro sebe.

To mi právě nejde z hlavy. Pohybuju se na povrchu, v bezpečí. Jistě by nebylo šikovné, kdyby člověk svoje vnitřní prožívání povídal vždycky a každému. Ale neříkat je nikomu nikdy? Je to o moc šikovnější?

Komu vy říkáte svoje přítomné pocity? Máte svoji encounterovou skupinu? Máte kámoše, kteří je poslouchají? Nebo jste taky sami se sebou zavřeni ve své hlavě?

Kategorie: mudrování, psychologie
  • Sledujte na twitteru

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • + 2018 (2)
    • + 2017 (4)
    • + 2016 (6)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)