Steve Biddulph píše o čtyřech úrovních lidské komunikace. Byť jsem tyto jeho myšlenky četl už před nějakým časem, nejdou mi z hlavy. A nejspíš jsou jedním z důležitých důvodů, proč chci svolat mužskou skupinu.
Komunikujeme ve čtyřech úrovních:
- Fakta o vnějším světě, tj. pověstný „hovor o počasí“, v ničem neohrožují mluvčího ani posluchače. Fakta jsou fakta, vnější svět je vnější svět.
- Fakta o sobě už neříkám každému na potkání. Jsem dokonce podezřívavý, když se někdo ptá: „Odkud jsi?“ „Co děláš?“ Co je mu do toho? Nemůže to nějak zneužít?
- Pocity v minulosti říkám vzácně a malému počtu lidí. Přijde mi zajímavé, že v případě faktů je opravdu rozdíl v tom, zda jsou o vnějším světě nebo o sobě, zatímco u pocitů je rozdíl v čase. Vskutku: to, že je něco hotová, uzavřená věc, mi umožňuje mluvit osobněji. „Těšil jsem se“ je pro mě snadnější říct, než „těším se.“
- Pocity tady a teď skoro nikdy nesdílím. Potřeboval jsem léta psycho výcviku, abych zjistil, že pocity mám a naučil se je trochu poznávat, pojmenovávat a sám pro sebe přijímat. Mluvit o nich? Léta výcviku a budování důvěry v terapeutické skupině – a něco jsem řekl, něco si nechal pro sebe.
To mi právě nejde z hlavy. Pohybuju se na povrchu, v bezpečí. Jistě by nebylo šikovné, kdyby člověk svoje vnitřní prožívání povídal vždycky a každému. Ale neříkat je nikomu nikdy? Je to o moc šikovnější?
Komu vy říkáte svoje přítomné pocity? Máte svoji encounterovou skupinu? Máte kámoše, kteří je poslouchají? Nebo jste taky sami se sebou zavřeni ve své hlavě?
