Jeden kamarád založil mužskou skupinu. Řekl svým kamarádům, ti řekli svým kamarádům, dohodli formát a začali se scházet.
V mužské podpůrné skupině se chlapi scházejí a baví se otevřeně o svých životech, o svých pocitech, o svém prožívání. Dost netypické – pro chlapy. Bavili jsme se o tom a přišlo mi to – netypické a lákavé.
K tomuto netradičnímu počinu ho přivedlo čtení knihy od Steva Biddulpha, tak jsem taky zakoupil a přečetl. „Moudrý“ – to je slovo, u kterého zas a znovu skončím, když přemýšlím, jak charakterizovat autora i knihu. Nevybavuju si jinou situaci, kde by slovo „moudrý“ sedělo tak dobře.
Mimochodem, začínám shánět chlapy pro založení mužské podpůrné skupiny.
Muži mohou žít vedle sebe po celá léta, a neznat přitom navzájem svou lidskou situaci. Když některý muž spáchá sebevraždu, jeho přátelé často říkají, že vůbec netušili, že je nešťastný. Když má muž těžké problémy v manželství, jeho dítě dostane rakovinu, jeho rodiče trpí demencí nebo on sám má hrozivé zdravotní problémy, leckdy o tom nemluví ani se svými nejbližšími přáteli. A pokud by promluvil o něčem tak hluboce osobním, jeho přátelé by nejspíš ani nevěděli, co mu na to mají říct, a tak by neřekli nic, nebo by nanejvýš nejapně zavtipkovali, čímž by jeho pocity bagatelizovali, takže příště by se o sdílnost nepokusil.
Neurobiologové se domnívají, že tím nejtěžším úkolem pro lidský rozum není zvládnout astrofyziku či chirurgii mozku, ale osvojit si schopnost pochopit stanovisko jiné osoby, aniž bychom opustili své vlastní. Naučit se vcítit do druhého znamená veliký pokrok v duševním životě, a jakmile to dokážete, začnete žít na úplně jiné úrovni. Snažte se o to, nepolevujte, a jednou to přijde.
Dnes si o sobě myslíme, že jsme v přístupu ke vztahům moderní a realističtí, některá z našich očekávání jsou však krajně naivní. Bude dobré vyvrátit zde alespoň dva velmi rozšířené mýty:
- Lidé, kteří se milují, se nehádají. Pokud se hádáte, znamená to, že máte problémy.
- Klíčem ke štěstí je najít podobného partnera. Když najdete někoho, komu se líbí totéž co vám, všechno bude v pořádku.
Pět pravd o mužství:
- Jednou zemřeš.
- Život je těžký.
- Nejsi tak důležitý.
- Ve tvém životě nejde o tebe.
- Konečný výsledek nemáš ve svých rukou.
(Richard Rohr)
V padesátých letech jsme se s mým otcem rádi dívali na westerny v televizi. Naše yorkshirské duše uchvacovala syrová maskulinita Muže z Laramie, Bonanzy, Pistolníka. Už ve svých šesti letech jsem si všiml, že se v těchto kovbojkách často opakuje stejný motiv: nejoblíbenější byla puma, která skočila na zlosyna, podobně často se opakovaly scény s chřestýšem, avšak zdaleka nejhroznější ze všeho byl tekutý písek. Kladný hrdina nebo padouch běžel po stezce, a najednou byl v písku až po ramena a rychle se propadal dolů. Připadalo mi to jako strašná smrt.
Zeptal jsem se: „Tati, existuje opravdu něco jako tekutý písek?“ (Do té doby jsem se s tím výrazem nesetkal.)
„Jo,“ řekl, a jedním dechem dodal, „říká se tomu práce.“
Carl Gustav Jung prý chápal rány osudu zajímavým způsobem. Když mu jeden přítel nadšeně oznámil, že byl právě povýšen, Jung mu odpověděl: „To mě velmi mrzí, ale věřím, že to společnými silami nějak překonáme.“ Když však jiný jeho přítel upadl do deprese a cítil se zahanbený, protože ho propustili z práce, Jung mu řekl: „To je skvělá zpráva – musíme to spolu zapít! Jistě z toho vzejde něco dobrého.“
Mělo by nás varovat, že denně v Austrálii spáchá sebevraždu (minimálně) pět mužů; podpůrná organizace Dads in Distress (doslova Otcové v tísni), pomáhající otcům odloučeným od svých dětí, říká, že kdyby se jednalo nikoli o pět mužů, ale o pět velryb denně, celý národ by na to reagoval mnohem energičtěji.
Vynález placené práce přinesl i důsledek v podobě důchodu – ceny útěchy, kterou dostanete za život strávený způsobem, jaký se vám nelíbil. Důchod měl smysl tam, kde muž fyzicky pracoval, a pak se prostě vyčerpal a nomohl už pokračovat. Vypadalo to jako humánní zakončení života naplněného těžkou dřinou. Důchod byl životním cílem celých generací mužů, kteří se chtěli konečně zastavit a moci si užít vydělaných peněz.
Byla to však jen bláhová touha, jako když se z horké pouště díváte na zasněžené vrcholky hor. Jakmile odešli do důchodu, začali jej nenávidět, a brzy zemřeli.
Jak jsme si již v průběhu této knihy všimli:
- činnost je to, k čemu jsme uzpůsobeni
- smysl je to, pro co žijeme,
- a sounáležitost a radost jsou podstatou života.
Proč bychom to tedy měli vzdávat?
…
To hlavní však je: nikdy neodejít na odpočinek. Nebavilo by vás to, vaše žena by z toho šílela, a pokud jste věřil ve smysl své práce, proč byste jí měl nechat právě tehdy, když v ní začínáte být dobrý?
