Kniha je psána prostým jazykem a kvůli srozumitelnosti jsem se zdržela podrobného zabíhání do příliš mnoha důsledků. Tudíž se mnoha čtenářům, zejména laikům, může zdát, že problémy neurotické osobnosti jsou snadno pochopitelné. Avšak to by byl chybný, možná dokonce i nebezpečný závěr. Nemůžeme uniknout skutečnosti, že všechny psychologické problémy jsou nevyhnutelně hluboce provázané a složité. Pokud tento fakt někdo není ochoten přijmout, varuji ho před čtením této knihy, protože jinak se ocitne v bludišti a bude zklamán ve svém hledání pohotových formulek.
Jako první je třeba se zmínit o rozporu mezi soutěžením a úspěchem na jedné straně a bratrskou láskou a pokorou na straně druhé. Na jedné straně se dělá vše pro to, abychom byli podněcováni k úspěchu, což znamená, že musíme být nejen asertivní, ale také agresivní, že musíme dokázat odstrčit druhé stranou. Na druhé straně jsme hluboce prodchnuti křesťanskými ideály, které tvrdí, že je sobecké chtít něco pro sebe, že bychom měli být pokorní, nastavit i druhou tvář, podvolit se. Pro tento rozpor existují v rámci normality pouze dvě řešení: vzít jednu tendenci vážně a druhou ignorovat; nebo vzít vážně obě s tím, že člověk bude mít závažné inhibice v obou směrech.
Druhý rozpor je mezi stimulací našich potřeb a skutečnou frustrací při jejich uspokojování. Z ekonomických důvodů jsou v naší kultuře potřeby neustále podněcovány takovými prostředky, jako je reklama, „okázalá spotřeba“, ideál „jít s módou“. Pro velkou většinu je však skutečné vyplnění těchto potřeb úzce omezeno. Psychickým důsledkem pro člověka je neustálý nesoulad mezi jeho touhami a jejich naplněním.
Další rozpor existuje mezi údajnou svobodou člověka a všemi jeho reálnými omezeními. Společnost člověku říká, že je svobodný, nezávislý, že může rozhodovat o svém životě podle své vlastní svobodné vůle; „je pro něj otevřena velká hra života“ a on může dostat to, po čem touží, bude-li důsledný a energický. Skutečnost je však taková, že pro většinu lidí jsou tyto možnosti omezené. Co bylo řečeno žertem o nemožnosti zvolit si vlastní rodiče, se dá dobře použít na život obecně – volba a úspěch v profesi, volba způsobu rekreace, volba partnera. Důsledkem je, že se člověk potácí mezi pocitem bezmezné moci při směrování vlastního osudu a pocitem naprosté bezmocnosti.
Moderní kultura je ekonomicky založena na principu konkurence mezi lidmi. Osamělý člověk musí bojovat s jinými lidmi ze stejné skupiny, musí je předhonit a často odhodit stranou. Výhoda jednoho je často nevýhodou druhého. Psychickým důsledkem této situace je neurčité nepřátelské napětí mezi lidmi. Každý je skutečným nebo potenciálním konkurentem pro kohokoli jiného. Tato situace je zřejmá mezi členy stejné profesní skupiny – bez ohledu na snahu být spravedlivý nebo na pokusy o její zamaskování prostřednictvím zdvořilé ohleduplnosti. Je však třeba zdůraznit, že konkurence, a případná s ní související hostilita, proniká veškerými lidskými vztahy. Konkurence je jedním z převažujících faktorů ve společenských vztazích. Proniká do vztahů mezi muži a muži, mezi ženami a ženami, a ať už je předmětem konkurence popularita, kompetence, přitažlivost, nebo kterákoli jiná společenská hodnota, vážně narušuje možnosti spolehlivého přátelství. Rovněž, jak již bylo naznačeno, narušuje vztahy mezi muži a ženami nejen při volbě partnera, ale v boji s ním o nadvládu. Ovlivňuje školní život. A co je asi nejdůležitější, ovlivňuje situaci v rodině, takže je pravidlem, že dítě je tímto zárodkem očkováno od samého začátku. Rivalita mezi otcem a synem, matkou a dcerou, jedním a druhým dítětem není obecným jevem, ale reakcí na kulturně determinované podněty.
Potenciální nepřátelské napětí mezi lidmi má za následek neustálé vyvolávání strachu – strachu z potenciální hostility druhých, posíleného strachem z odplaty za hostilitu vlastní. Dalším důležitým zdrojem strachu u normálního člověka je vyhlídka na neúspěch. Strach z neúspěchu je realistický, protože obecně jsou šance na neúspěch mnohem větší než na úspěch a protože neúspěch v soutěživé společnosti v sobě nese realistickou frustraci potřeb. Neúspěch znamená nejen ekonomickou nejistotu, ale také ztrátu prestiže a nejrůznější citovou frustraci.
Dalším důvodem, proč je úspěch takovou fascinující vidinou, je jeho vliv na naše sebevědomí. A nejsou to jen druzí, kdo nás hodnotí podle míry našeho úspěchu; chtě nechtě i naše vlastní sebehodnocení sleduje stejný vzorec. Podle stávajících ideologií je úspěch způsoben našimi vlastními skutečnými zásluhami, nebo řečeno v náboženských pojmech je viditelnou známkou Boží milosti; ve skutečnosti však závisí na řadě faktorů nezávislých na naší kontrole – na příhodných okolnostech, bezohlednosti apod. Nicméně pod nátlakem stávající ideologie musí i ten nejnormálnější člověk mít pocit, že když je úspěšný, tak za něco stojí, a je-li poražen, nestojí za nic. Netřeba říkat, že toto je pro sebehodnocení velmi vratký základ.
Všechny tyto faktory společně – soutěživost a potenciální nepřátelství mezi bližními, obavy, snížené sebevědomí – mají za psychologický důsledek, že se člověk cítí osamělý. I když má mnoho kontaktů s ostatními, i když je šťastně ženatý, je citově osamělý. Snášet citovou osamělost je těžké pro každého; stává se však pohromou, vyskytne-li se ve spojení s pochybnostmi a nejistotou ohledně vlastního já.
