Od pátka 10:00 do neděle 10:00 (a chvíli potom) probíhal Fairytale Marathon. Akce se podle všeho vydařila, já sám jsem byl dost nabitý energií a potěšený.
Teď už můžu zveřejnit zadání a na rozdíl od předchozích příspěvků, ve kterých jsem na Marathon lákal, můžu napsat klíčovou informaci: zadání bylo brutální.
Zadání znělo takto
Vytvořte systém, který:
- na vstup dostane pohádku v českém jazyce, UTF8 kódování, plain text
- bude mít interaktivní uživatelské rozhraní (v nejširším smyslu)
- s použitím libovolných technologií (web, mobil, desktop, …)
- cílová skupina jsou děti – miřte na ně UI i obsah
- postup zpracování:
- systém dostane text, má 10 min na zpracování
- můžete mít rodičovské UI ve kterém po zpracování systémem dospělá zkušená osoba (někdo z vašeho týmu) během max 1 minuty provede upravení pohádky
- pak je pohádka předvedena dítěti – s libovolnými prvky interaktivity
- mateřský jazyk dítěte není znám – jazyk prezentace musí být globální
Může tento člověk řídit auto?
Před časem jsem četl o psychologickém výzkumu prováděném s dětmi v nějaké zahraniční škole. Ukázali dětem obrázek vozíčkáře a položili otázku: „Může tento člověk řídit auto?“ Velká většina dětí odpověděla, že nemůže.
Dětem v jiných třídách ukázali stejný obrázek a ptali se: „Jak může tento člověk řídit auto?“ A děti přišly s množstvím nápadů, jak by šlo auto upravit a co by šlo vymyslet, aby vozíčkář mohl ovládat pedály a řídit auto.
Mě nadchlo na účastnících Marathonu, že jsou tím typem lidí, kteří se neptají: „Jde to zadání vyřešit?“ Protože by si museli celkem správně odpovědět, že nejde. Zadání je brutální v tom smyslu, že nebylo možné přijít s uspokojivým řešením ani kdyby na to měli tým dvacíti vývojářů a dva měsíce času, natož dva dny ve čtyřech lidech. Tam proště poznání IT a vědy vůbec ještě není.
Ale studenti, kteří chodí na naše Marathóny, jsou z těch, kteří se ptají: „Jak by šlo to šílené zadání vyřešit?“ Zkoušejí a makají a spí na podlaze a pak předkládají řešení. Polovičatá, nedotažená, splácaná (co byste chtěli za dva dny), ale předkládají řešení problému, který v zásadě vyřešit nejde.
O ně se nebojím
Celkově byla pro mě neděle, kdy se odevzdávalo a vyhodnocovalo, mimořádně příjemná a nabíjející. Těch 26, kteří se zúčastnili, udělali něco navíc a přicházeli s řešeními (neřešitelného problému).
Jací lidé vždycky najdou v IT špičkové uplatnění? Takoví, kteří dokážou přicházet s řešeními a kteří chtějí udělat něco navíc.
O budoucnost dvaceti šesti našich studentů se proto vůbec nebojím.
Byli jste tam? Sepište svoje dojmy – uveřejním je tu na blogu.
