Masová výuka: něco jiného

Franta je rybář. Když je hezké počasí, vyjíždí na moře a vrací se s ulovenými rybami, jež prodá trhovcům. Za bouřky a ve svátek spravuje sítě a natírá svou loďku.

Rybářská loď
Když se v jeho městečku postaví nový hotel, stoupne mu poptávka po rybách – třeba o čtvrtinu. Na moři tak stráví místo osmi hodin deset, víc mákne a víc si vydělá. Ještě s sebou začne častěji brát kamaráda rybáře Pepu – čtyři ruce zvládnou víc práce nežli jen dvě.

Ovšem když za jeho městečkem vznikne fabrika na rybí konzervy, poptávka mu vystřelí o 3000 procent a Franta bude muset úplně změnit svůj byznys. Vezme si úvěr, pořídí novou velkou loď, po čase druhou. Zaměstná námořníky, pomocné rybáře, nosiče, skladníky. Zaměstná sekretářky, manažery. Jeho byznys nebude chytání ryb, ale vedení rybářské společnosti. Jeho pracovní postupy budou úplně jiné, rozvrh jeho pracovního dne bude úplně jiný.

Rybářské lodě
Změní se jeho zákazníci a produkt, jejž prodává. Prodat rybu a prodat 5 tun ryb, to jsou dvě úplně různé věci. Úplně jiný pojem efektivity, kvality, výtěžku. Úplně jiný. Nejde už o změnu míry ale druhu – kvantita po Hegelovsku přešla v kvalitu.

Studenti a jejich kartičky

Nedávno jsem v blogovém článečku fňukal, že studenti jsou zblblí a ukazují mi svoje průkazy u zkoušky. Já to při tom po nich nechci: vesměs je podle tváří znám a kartičky mi ruší moje Gestaltové vztahové pole.

Kontrola průkazek je nezbytným jevem při masové výuce. Učitel nemůže znát studenty, kteříž se ostatně neznají navzájem. Nekontrolovat znamená frustrovat ty dobré (o které primárně jde), poněvadž flákači se pak školou proflákají už úplně hladce.

Nekontrolovat při masové výuce znamená zlo. Kontrolovat při nemasové výuce znamená zlo. Masová a individuální (řekněme jí tak) výuka jsou dva různé žánry. Ukazujeme to tu na příkladu drobné plastové kartičky s fotografií, ale různých příkladů větších a menších, jež by ukázaly na diametrální odlišnosti těchto pojetí výučby najdeme na tisíce.

Dunbarův počet

Dunbarův počet je počet lidí, se kterými člověk dokáže udržovat jakési sociální vztahy. Zhruba vědět, o koho se jedná, jaký je jeho vztah k ostatním a k celku. Pro normální lidi je to prý mezi 100 a 230, střed, pokud bychom chtěli jediné číslo, kolem 150 – experimentálně určeno. Pokud má sociální skupina (pracovníci jednoho závodu, námořníci jedné lodi, vojáci jedné jednotky, studenti v jedné studijní skupině) více členů, je potřeba striktnějších a rigidnějších pravidel pro udržení soudržnosti a funkcí skupiny. To jest aby se nesežrali.

V managementu se to ví, a existují velké společnosti, které z principu, když se jim fabrika rozrůstá přes těch 150, radši postaví jinou v jiném městě/čtvrti a velkou fabriku rozdělí. Mají sice víc baráků, údržbářů a sekretářek, vozí víc kontejnérů, ale efektivita a soudržnost lidí je lepší – a o to jde především.

Jedno krátké období v životě člověka

Od svých doktorandů průkazky nevyžaduji – se všemi si tykám a znám jejich jména, povahy. Kdybych to k něčemu potřeboval, znal bych jejich čísla bot.

Většinu studentů mých volitelných magisterských šedesáti-sedmdesátihlavých kursů znám podle obličeje – dost z nich podle jména.

Ovšem když je v povinném bakalářském kursu 600 lidiček, je to jiná káva. Tito lidičci navíc nejsou vůbec homogenní. Jsou mezi nimi vynikající borci, kteří půjdou doktorát dělat na prestižní světovou univerzitu a stanou se hvězdami svého oboru. Jsou tam ale i šťastlivci, kteří proti všem očekáváním složili maturitu a ještě hvězdy stály na jejich straně při přijímačkách, protože bez pomoci hvězd by přijímačky – už tak dost ulehčené, aby škola naplnila stavy – jakživa nemohli složit.

Zajímavé je, že fáze s názvem „šest set žáků v jedné třídě“ je dočasná a singulární. Na základní škole jsou třídy po dvacíti-třicíti. Na střední stejně tak. V magisterském stupni se studenti rozprchnou po dvacíti až čtyřicíti na obory, v posluchárnách sedí po dvaceti nebo šedesáti. Na doktorátě pak pracují třeba v tříčlenném týmu, v rámci dvacetičlenné výzkumné skupiny. Mezi tyto roztodivné studijní etapy je vložena jedna zvláštní – masovková.

Moje pozorování ohledně fotokartiček naznačuje, že relativně krátká etapa masovky se do studentů otiskne specifickými manýry, kterých se obtížně zbavují. A to je jeden malý příklad – jak se ještě otiskne? Zbaví se toho otisku někdy? Je to dobrý nebo zlý otisk? Mám víc otázek než odpovědí.

Chtělo by to nějakého historika/teoretika pedagogiky, aby pořádně popsal, kde se tento fenomén masovkového vzdělávání, speciálně na bakalářském stupni, vzal. Nemyslím, že by to byl výsledek nějaké pronikavé úvahy osvícených stratégů na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Nemyslím, že někdo experimentálně zjistil, že mezi výuku ve skupinkách, jež se znají, je vhodné zařadit výuku ve skupině o 600 hlavách, kde nikdo nezná nikoho a vlastně už se nejedná o funčkní sociální skupinu.

Myslím, že to vzniklo samo, matematickou indukcí: když může být v ročníku N studentů, proč by tam nemohlo být N+1 studentů? Když můžeme mít P(N+1) peněz, proč bychom měli jen PN peněz? Kvantita, jíž se zabývá matematická indukce, ovšem po Hegelovsku přešla v kvalitu.

Přistiženi s trenkami dole

Masová výuka – nový jev, nová kvalita – tu s námi je a nechystá se nikam odejít. Můžeme to nechápat, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme na to nadávat, ale to je asi tak všechno, co s tím prozatím můžeme dělat.

Vůbec bych nechtěl, aby to vyznělo, že tento článek má kritizovat masovou výuku. Zatím jsem neukázal žádný argument, který by říkal, že je špatná. Ostatně, chtělo by to nějakého dobrého teoretika/praktika pedagogiky, aby tento fenomén popsal a rozpoznal jeho klady a zápory.

Principiálně není nic špatného na Frantově velikánské rybářské firmě, která dodává tuny rybiček do konzervárny – byť existují staromilci, kteří si vždycky radši zajdou na trh pro rybičku od malého rybáře s bárkou a ve velké rybářské firmě budou vždycky vidět spár Satanův.

Na naší fakultě nyní intenzivně řešíme rébus. A mě začíná docházet, že se pokoušíme o kvadraturu kruhu. Chceme rozumnou masovou výuku – protože to je jediná výuka, která je rozumně placená státem, stát ji chce a stát platí za ni. Zároveň vzpomínáme, jaké to bylo, když studentů v kruhu bylo 20, učitel je vyvolával k tabuli a inženýrský titul zněl impozantně a měl váhu.

Usilovně hledáme způsob, jak tyto dva modely spojit. Chceme rybářskou společnost, jež vyloví sto tun ryb za den. Ale chceme i romantiku západu slunce nad bárkou pohupující se na vlnách a rybáře, který každou rybičku polaská ve svých dlaních, než ji předá zkušenému šéfkuchaři hotelu.

Rybáři Franto, vyber si. Obojí mít prostě nemůžeš. Když se dáš na byznys, romantika půjde k čertu. Když se nedáš, ty půjdeš na pracák, protože konzervárna se s tebou nebude ani bavit. Rybáři Franto, musíš si vybrat. Nebo nemusíš?

Kategorie: mudrování, škola, učení
  • Sledujte na twitteru

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • + 2018 (2)
    • + 2017 (4)
    • + 2016 (6)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)