Před časem jsem byl na výborném kursu rétoriky s Milenou Steinmasslovou. Mohl bych se teď rozepisovat, jak dobrý kurs to byl a že jeho poselství jde shrnout do jedné velice silné věty, kterou do smrti smrťoucí nezapomenu. Ale to třeba jindy. A třeba jinde.
Milena Steinmasslová nás, účastníky svého semináře, dobrou hodinu šťavila z intonace. Říkali jsme různé věty s různou intonací a dostali jsme příležitost si zažít, že tam máme dost co vylepšovat. Nebylo mi to úplně po chuti, neb jsem měl dojem, že vyladěná intonace už je taková fajnšmekrovinka pro divadelní performanci, ne něco, co bychom potřebovali ve svých pitchích, prezentacích a přednáškách.
Jenže.
Odváděl jsem nedávno dcerku do školy. Šli jsme na devátou, neboť jsme neměli dosti ostré lokty, když se na začátku roku rozhodovalo o dělené výuce. Procházeli jsme ztichlou školou, kde už na plné obrátky probíhal výukový proces.
Šli jsme prázdnou chodbou, kde jen dvě školní osoby stály nad kopírkou, to jest k nám zády, ke kopírce čelem. Ke všemu jsem měl dojem, že se o něčem tiše baví, možná o něčem důvěrném, důležitém, když tak tiše a tak soustředěně.
Beru si k srdci radu svého kamaráda: „Když vstoupíš do místnosti, vždy hlasitě pozdrav, tím si hned všechny získáš.“ Na mou duši: když někam přijdu, zdravím. V tomto případě ovšem ne, protože jsme procházeli ztichlou školou a míjeli dvě osoby, zabrané do činnosti a ještě do důvěrného a důležitého hovoru, otočené k nám důsledně zády. Přece je a celou školu nebudu rušit.
Ve chvíli, kdy už jsme je opravdu míjeli a byli spíše za nimi nežli vedle nich, jedna z osob nás pozdravila: „Dobrý den!“ Nota bene, nebyla to učitelka, nýbrž paní, která prodává ve školním obchůdku.
Když jsem ten pozdrav slyšel, zase mi jednou bylo šest let, byl jsem ve škole a byl jsem objektem výchovy. Ta paní neřekla nic než tato slova, ale podařilo se jí předat hned několik závažných a autoritativních sdělení:
- Vyčetla mi, že jsem nezdvořák, protože ve svém věku bych měl umět pozdravit.
- Vyčetla mi, co jsem to za rodiče, jak že to vychovávám svoje dítko a co si myslím, že z něj takhle jednou bude.
- Sprdla moji dceru, jak to že nezdraví školní osobu.
- Ustavila svoji autoritu úřední osoby, která má být pozdravena – včas, zdálky, nahlas a první.
To vše ve dvou prostých slovech. Rád bych tu intonaci a celou dikci nějak graficky nebo nějak znázornil, ale neumím to. Musíte si to představit. Byl to naprosto geniální výkon. Každý důraz byl na svém místě. Tempo se mezi jednotlivými slabikami měnilo. Věta měla přesný začátek, přesný konec.
Zkoušel jsem si to, zkuste si to taky. „Dobrý den!“ můžete vyslovit na tisíc způsobů: jako byste se chtěli někomu vlichotit, přátelsky, nepřátelsky, vyčítavě, vyzývavě, smířlivě, povýšeně, poníženě, … Tolik možností! Ve dvou slovech!
Pochybuju, že bufetářky na základní škole procházejí nějakým školením komunikační psychologie. Zřejmě k této dovednosti přišla sama, bez zvláštního úsilí. Jak? Vytrvalým nácvikem.
Musím dát Mileně Steinmasslové za pravdu. Intonace není jen pro herce na divadle, je pro každého – i pro bufetářku. Intonace je mocná složka lidské mluvy a kdo ji ovládá aspoň trochu – aspoň jako bufetářka – má v ruce mocnou zbraň. Ve dvou slovech dokáže říct tolik, na co by bez intonace potřeboval dvacet vět.
Slibuju, budu intonaci procvičovat.
