Položil jsem si otázku, v čem že je podstata koučování a sluší se, abych si na ni odpověděl. Tu je první část odpovědi, další budou následovat. Budu vděčný za názory v komentářích!
Všem známý jev. Opravdově se rozhodneme pro něco dobrého, třeba: „budu jíst zdravě a sportovat, abych zhubnul.“ Jenže vždycky se objeví nějaká část nás, která oponuje: „samozřejmě, budu, ale ne teď, snad zítra.“ V každém z nás probíhá vnitřní dialog „šéfa“ (top dog) a „podřízeného“ (under dog) a další dialogy mezi jinými polaritami (silný-slabý, mužský-ženský, smutný-veselý, …).
Kouč vstupuje do tohoto dialogu – těchto dialogů – jako další partner a pomáhá dialog strukturovat a moderovat. Ty různé vnitřní osoby často zastupují protichůdné zájmy a každá mluví jinou řečí a každá klade důraz na jiné věci (třeba „to by se mělo“ a „to je příjemné“). Pro našince proto není snadné nechat hovořit každou z nich a hledat mezi nimi nějakou dohodu. Spíše se v různých chvílích identifikujeme s jednou nebo s druhou z nich a ta opačná je v nemilosti. To je ale škoda, protože každá z nich reprezentuje nějaký náš zájem, každá to vlastně s námi myslí dobře a chce pro nás něco získat nebo nás před něčím ochránit.
Úkolem a podstatou koučování tedy je (mimo jiné – o tom příště) strukturovat dialog vnitřních osob a zajistit, že každá relevantní bude vyslechnuta a vzata v potaz. Tím může dojít k vzájemné dohodě vnitřních osob, dohoda může být zapsána, v budoucnu respektována a její dodržování kontrolováno.
Ovšem je třeba se vyvarovat jednoho nemilého nedorozumění. Úkolem a podstatou dobrého koučování není dát klacek do ruky jedné ze stran (typicky „šéfovi“) a potlačit, umlčet a převálcovat tu opačnou (třeba „podřízeného“). Přesně takto pokřiveně je někdy koučování vnímáno – jako nástroj na vyždímání výkonu za cenu přiznásilnění některých složek osobnosti. Nemusí a nemá takovým být. O tom ale napíšu podrobněji někdy jindy.
Souhlasíte? Nesouhlasíte? Máte s koučováním zkušenost? Jsem zvědav na váš komentář!
