Když mě požádají, rád vyhovím.
Teď mě požádali, abych posuzoval něčí disertaci. Napsanou na téma, které sice není úplně přesně můj obor, ale dokážu se k němu vyjádřit. V tom by problém nebyl.
Problém by byl v tom, že disertace je napsána rusky (neumím). Ale to prý vůbec problém není! A moc by se to hodilo, protože když je někdo z posuzovatelů „ze západu“, disertace je pak světová.
Jazykový problém prý žádný nenastává, jelikož je zvykem, že posudek si napíše kandidát sám a posuzovatel ho jen podepíše. Dokonce ho pro mě napíše anglicky, abych posudku i rozuměl. A navíc budu rozumět jednomu anglickému článku autora disertace.
Když mě požádají, rád bych vyhověl. I navrhl jsem, že napíšu nějaké vyjádření k tomu článku, jakože: „Článek je dobrý a vzhledem k tomu, že je v něm jádro disertace, bude asi dobrá i disertace.“
Prý oukej, když jsem tak ciprlich, můžeme to udělat takto. Dostal jsem článek a … omluvil se, že žádný hezký posudek na něj napsat nedokážu. Nevadí, chápou, stejně děkují za mou snahu – přátelský konec.
Když mě požádají, rád vyhovím – ale ne vždycky.
Buďme světoví
Je dobré být světový. Je dobré se o to zasnažit, požádat.
Tato příhoda mi připomněla situace, kdy jsem nebyl v pozici požádaného, jenž může snobsky odmítnout. Byl jsem v pozici spolužadatele nebo přihlížejícího: „To nevadí, že nerozumíte, stačí, když podepíšete.“ Připomněly se mi pocity, které člověk v této roli má a které jsou všechno, jen ne příjemné. Tato příhoda mi umožnila dosti se zaradovat, že v pozici žadatele o takovou světovost nechci a nemusím být.
