Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí

Co se dá čekat od člověka? Zahrňte ho vším pozemským blahem, zaplavte ho celého až po temeno štěstím, tak aby na hladině štěstí vyskakovaly bublinky jako na vodě. Dejte mu takový hospodářský blahobyt, aby nemusel nic dělat, než spát, chroupat cukroví a pečovat, aby lidský rod nevymřel – a i za těchto okolností vám ten člověk z pouhé nevděčnosti, pro pouhý výsměch, provede lumpárnu. Pohrdne cukrovím a schválně se bude dožadovat nějaké škodlivé hlouposti, nějakého neekonomického nesmyslu jedině proto, aby do vší té pozitivnosti a moudrosti přimísil zkázonosný živel své fantazie. Právě ty nejfantastičtější nápady, ty nejhorší hlouposti si bude chtít ponechat…

(F.M.Dostojevskij)

Moc příjemná knížka. Krátká – čtení je tak na dvě hodiny, i s přestávkou na snídani. Výživná, hluboká, zábavná.

V knize je návod na zkušené a kvalitní neštěstí. Ukončete svoje nepoučené pokusy o neštěstí a zoufalství a přečtěte si, jak být v tomto oboru kvalitním profesionálem.

Sociálně orientovaný stát naléhavě potřebuje víc a víc bezmocných a nešťastných lidí a tento úkol není možné ponechat na diletantských pokusech snaživého občana-jednotlivce. Tak jako ve všech ostatních odvětvích moderního života i tady je zapotřebí, aby to celé řídil stát. Každý může být nešťastný; ale učinit ze sebe skutečně nešťastníka, tomu je potřeba se učit, tady člověk nevystačí s tím, že má nějaký ten osobní malér.


Cestu do pekel dláždí dobré úmysly, cestu do neštěstí zlatá slova. Píše je zdravý selský rozum, nemluvě o tom, že lidé vždycky dokázali zdravě vycítit a mít instinkt pro to, co se děje. Nakonec není vůbec důležité, jak tuto vynikající schopnost nazveme. V zásadě se jedná o přesvědčení, že existuje jen jeden správný názor: a to ten můj. Dospějete-li až sem, pak musíte záhy zjistit, že svět není takový, jaký by měl být. Tu se pozná, kdo je mistr a kdo diletant. Diletant dokáže jedině tak pokrčit rameny, ale nakonec se s druhými dohodne. Naproti tomu ten, kdo zůstává věren sám sobě a svým zásadám, nikdy nepřipustí planý kompromis. Bude-li si mít vybrat mezi „je“ a „má být“ (již v upanišádách se mluví o tom, jak významná je tato volba), bez zaváhání se rozhodne pro svět takový, jaký má být, a zavrhne ten, který je. Jako kapitán na vlastní lodi, kterou už opustily všechny krysy, pluje vstříc noční bouři neochvějně dál.


Sociolog Howard Higman z coloradské univerzity mluví v této souvislosti o „nespecifické zvláštnosti“ (non-specific particular) a jejím využití ve vztahu k partnerovi. Manželky podle něho například často dělají to, že ve vedlejším pokoji vykřiknou „No co to je?“ a čekají, že muž vstane a půjde zjistit, co se děje; stane se jenom zřídkakdy, že se přepočítají. Jednomu z Higmanových přátel se podařilo pootočit tuto archetypální situaci tím, že na manželku vyzkoušel stejný postup. Seděl v pracovně, když na něj žena zavolala přes celý dům: „Přišlo to?“ Ačkoli muž neměl ponětí, co, odpověděl: „Ano.“ Žena chtěla vědět: „A kams to založil?“ a on na ni přes celý dům zakřičel: „K těm ostatním.“ Poprvé za celé manželství mohl několik hodin nerušeně pracovat.


Jeden muž každých deset minut tleskl rukama. Když se ho tázali, proč to dělá, odpověděl:
„Abych vyplašil slony.“
„Slony? Vždyť tu žádní nejsou!“
„Ne? Tak vidíte!“


Stará panna, která bydlí u řeky, si stěžuje na policii, že se před jejím domem koupou nazí mladíci. Inspektor vyšle jednoho ze svých mužů, aby výrostky zahnal kus po proudu, kde nejsou žádné domy. Na druhý den volá žena, že mladí muži jsou pořád ještě na dohled. Strážník je jde tedy poslat ještě o kus dál. Za několik dní nato přichází žena znovu a rozhořčuje se: „Ze střechy, když si na ně vezmu dalekohled, jsou vidět pořád!“


Čím víc stopek rozmístí policie, tím víc řidičů je bude ignorovat, což povede k dalšímu „nezbytnému“ rozmisťování stopek.


Po návratu ze svatební cesty před něj manželka postavila k snídani na stůl obrovskou krabici kukuřičných lupínků.

Myslela to dobře (na vztahové úrovni) – domnívala se, že je má rád. Bohužel se mýlila (věcný úroveň). Muž ji nechtěl urazit a řekl si, že tu hrůzu s pomocí boží sní a potom jí řekne, aby to už nekupovala. Jako dobrá hospodyňka dávala ale žena pozor, a než muž stačil dojíst první várku, byla na stole další. Dnes, po šestnácti letech, se vzdal veškerých nadějí, že jí někdy bude moci šetrně naznačit, jak moc kukuřičné lupínky nenávidí. Dovedli bychom si představit její reakci.


Ve snu by mě nenapadlo vstoupit do klubu, kde přijímají takové lidi, jako jsem já.

(Groucho Marx)


Život je hra, jejíž pravidlo zní: To není žádná hra, tohle je smrtelně vážná věc.

(Alan Watts)

Kategorie: čtení
  • Sledujte na twitteru

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • + 2018 (2)
    • + 2017 (4)
    • + 2016 (6)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)