Z četby: Viktor E. Frankl, Lékařská péče o duši

We can be at one and the same time half-sure and whole-hearted.
(Gordon W. Allport)


Jak může člověk poznat sám sebe? Pozorováním nikdy, spíše však jednáním. Zkus dělat svou povinnost a budeš vědět hned, co na tobě je. Co je však tvá povinnost? Požadavky dne.
(Goethe)


Ovšem v affluent society (společnosti blahobytu) se vyskytuje málo napětí; dochází k tomu, že člověku dneška zůstalo ve srovnání s dřívějšími časy ušetřeno mnoho nouze a napětí, takže se nakonec odnaučil obojí snášet. Jeho frustrační tolerance se snížila, odnaučil se zříkat se něčeho. V právě takové situaci začíná si člověk uměle vytvářet napětí, které mu zůstala společnost dlužna: obstarává si napětí, které potřebuje. A dělá to tak, že nyní něco vyžaduje od sebe sama; požaduje na sobě výkon – a sice nikoli naposled „výkon“ vzdát se něčeho. A tak se tedy stává, že si uprostřed blahobytu začíná dobrovolně něco odříkat – uměle a záměrně vytváří situace nouze. A uprostřed společnosti nadbytku začíná takříkajíc nasypávat „ostrovy askeze“ – a právě v tom vidí funkci sportu: je to moderní, sekulární askeze.


Může smrt opravdu zrušit smysluplnost života? Naopak. Neboť co by se stalo, kdyby náš život nebyl konečný v čase, nýbrž časově neomezený? Kdybychom byli nesmrtelní, mohli bychom právem odsunovat každé jednání do nekonečna, nezáleželo by na tom vykonat je právě nyní, mohlo by být zrovna tak dobře vykonáno teprve zítra nebo pozítří, za rok nebo za deset let. Takto však, tváří v tvář smrti jako nepřekročitelné hranici své budoucnosti a ohraničení svých možností nacházíme se pod nátlakem, abychom využili času svého života a nenechali bez užitku projít kolem sebe jedinečné příležitosti, jejichž konečný souhrn pak tvoří celý život.


Kdyby byli všichni lidé dokonalí, pak by byli navzájem stejní, a kterýkoliv z nich by byl tedy nahraditelný kterýmkoliv libovolným zástupcem. Právě z nedokonalosti člověka však vyplývá nepostradatelnost a nezaměnitelnost každého jednotlivce; neboť jednotlivec je sice nedokonalý, ale každý je nedokonalý svým způsobem. Jednotlivec není všestranný, nýbrž jednostranný, a tím jedinečný.

Řekli jsme, že pospolitost každého člověka a jednorázovost všeho života je pro smysl bytí konstitutivní; ta však musí být dobře rozlišena od pouhé numerické singularity. Každá numerická singularita o sobě je bezcenná. Pouhý fakt, že každého člověka je možno rozlišit od všech ostatních daktyloskopicky, nedělá z něj ještě dávno osobnost. Proto kdykoli je tu řeč o jedinečnosti jako momentu smyslu lidské existence, nemíní se tím tato „daktyloskopická“ jedinečnost. Bylo by možno podle toho – analogicky s Hegelovou „dobrou“ a „špatnou nekonečností“ – mluvit o dobré a špatné jedinečnosti. „Dobrá jedinečnost“ by pak byla taková, která je zaměřena na pospolitost, pro níž má nějaký člověk hodnotový význam jako jedinečný.


Jedna anekdota říká o rakouském císaři Františku I, že řekl, obrácen ke svému adjutantovi, o jednom prosebníkovi, který se opakovaně a vždy se stejnou žádostí objevoval u audience – a nyní byl opět odmítnut: „Uvidíte, že ten blbec to prosadí.“


K poučení není nikdy příliš pozdě – ale ani nikdy příliš brzy, tedy vždycky „nejvyšší čas“. Kdo tohle přehlíží, podobal by se onomu ochlastovi, jemuž se jednou vytýkalo, že by měl konečně přestal s chlastáním, a on odpověděl, že na to je příliš pozdě; když se mu namítlo, že nikdy není příliš pozdě, odpověděl: „Pak mám tedy stejně ještě čas!“


Hillel shrnuje svou životní moudrost tak, že své pokyny pro život odívá do tří základních otázek: Když to neudělám já – kdo to má udělat? A když to neudělám nyní – kdy to mám udělat? A když to udělám jen pro sebe – co jsem potom?

Kategorie: čtení
  • Sledujte na twitteru

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • + 2018 (2)
    • + 2017 (4)
    • + 2016 (6)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)