Dobrá kniha, stojí za čtení. Zabývá se úspěchem (podtitul je „Anatomie úspěchu“), ale trochu z jiné strany než obvyklé návody na úspěch („hlavně si věřte a cokoliv dosáhnete“).
Gladwell zmiňuje výzkum psychologa K. Anderse Ericssona, který se zabýval úspěchem hudebníků. Houslisty, studenty berlínské Akademie múzických umění podle jejich schopností roztřídil do tří kategoií: hvězdy, dobří, průměrní. Dotazoval se jich pak kolik mají odcvičeno hodin a učinil zajímavé pozorování, které se opakovaně potvrzuje i v hodně různých oborech: stát se mistrem obnáší praxi v dávce kolem 10,000 hodin, míra úspěchu v oboru je dána především právě množstvím odcvičeného času. Kupodivu se nenajdou „lidi bez talentu“, kteří cvičili přes 10,000 a stejně jim to moc nejde. A nevyskytují se „přirození talenti“, kteří už po 3,000 hodinách jsou vynikající. Ne: cvičíš, jsi mistr, necvičíš, nejsi mistr. V knize je tento kocept dokladovaný na více příkladech – přečtěte si ji.
Dokážeme tedy předvídat úspěch studentů FITu? Ano, dobří počítačníci budou z těch, kteří mají odsezeno u počítače dostatek hodin (hra v Counterstrike se ovšem počítá do rozvoje jiného druhu dovedností…). Školní projekty jsou v tom užitečné, ale na 10,000 hodin nevydají – úspěšní budou ti studenti, kteří programují, přemýšlejí, zjišťují, experimentují atd. o své újmě, dělali to už před příchodem na vysokou školu a dělají to dále během studia. Úvaha „já nechci být programátor-ťukač, já chci být manažer/podnikatel a tak potřebuju praxi v čemsi jiném – sehnat/domluvit/získat/vymluvit se“ má ten problém, že zřejmě nefunguje. V knize Mimo řadu jsou probírány případy Billa Gatese (Microsoft), Steva Jobse (Apple), Billa Joye (Sun) a dalších: nevypracovali se překupničením s počítačovými komponenty – odseděli si víc hodin než jejich vrstevníci u klávesnice při programování.
Ještě další zajímavý postřeh Gladwell v knize činí. Mezinárodní skupina pedagogů provádí testy TIMSS, srovnávající matematické dovednosti středoškoláků z celého světa. Součástí testu je i vyplnění dosti obsáhlého dotazníku o rodinném zázemí, studijních návycích a kdovíčem dalším – s cílem přijít na to, co je zdrojem úspěchu a neúspěchu ve studiu matematiky. Dotazník je opravdu velice obsáhlý a tak studenti často nemají trpělivost vyplnit ho celý a některé otázky přeskočí. I napadlo kohosi z organizátorů vedle žebříčku zemí, jak si stojí v matematice, sestavit i žebříček, jak jsou na tom národy v trpělivosti při vyplňování onoho dotazníku. Pořadí bylo identické. Ne podobné, ne „s jistou korelací“, ale identické. Zdá se z více indicií, že schopnost řešit abstraktní problémy je určena vytrvalostí při jejich řešení. Podle všeho platí, že lepší matematik (programátor, řešitel abstraktního problému) je ten člověk, který si při řešení problému řekne později „to je nějaké složité, kašlu na to“ a prostě vydrží o něco déle.
Vedle úsilné práce vidí Gladwell příčiny úspěchu i v dějinné příležitosti, štěstí a podobných věcech a velice dobře tyto okolnosti v knize popisuje. Na dějinnou příležitost a štěstí ale smrtelník (bohužel?) nemá velký vliv. Co máme ve svých rukou je mistrovství v oboru získané cvičením a vůli vzdát se při řešení problému o něco později než ostatní. Jakkoliv to asi zní mravokárně a starosvětsky.
