Gustav Le Bon: Psychologie davu

Už dávno jsem nepocítil nutkavou potřebu podělit se s celým světem o výpisky z nějaké knihy. Až teď. A o to nutkavější.

Psychologie davu vyšla poprvé v roce 1895 a při čtení je to poznat. U současného odborného textu – byť třeba popularizujícího – jsem zvyklý na nějakou argumentaci, dokládání jednotlivých tvrzení, průkaznost a velkou opatrnost při vyslovování vyložených názorů až domněnek. Gustav Le Bon těmito předsudky netrpí a vyjadřuje se jako učenec té doby – odborný text píše tak, že s lehkostí vyslovuje svoje pozorování, hodnocení, názory a nápady. No, píšu „té doby“ ale úplně to není pravda. Spíš jsem si při čtení vzpomněl na Michela de Montaigne, jenž psal někdy ve století šestnáctém, než třeba na Freuda nebo Junga, kteří byli Le Bonovi současníci.

Ale odpusťme Le Bonovi jeho názorovost a nezatěžování čtenáře důkazy, argumentací a nadbytečnou přesností. O to poutavější, provokativnější a šťavnatější text knihy je – v tom nejlepším smyslu. Co mě nutká se s o pár výpisků podělit, je jejich pozoruhodná aktuálnost a stálost problémů, které – napříč staletími – lidstvo trpně a vždy aktuálně řeší.

Psychologie davu

Hlavním nebezpečím této výchovy, jež byla správně označena za latinskou, je, že spočívá na základním psychologickém omylu, tj. na představě, že se inteligence rozvíjí učením knih nazpaměť. Tím vzniká snaha naučit co nejvíce. Od obecné školy až po doktorát nebo státní zkoušku se mladý člověk učí nazpaměť obsah knih, aniž nějak cvičí svůj úsudek a iniciativu. Pokynem je pro něj odříkávat naučené a být poslušný. „Učit se lekcím, znát zpaměti gramatiku nebo učebnici, dobře opakovat a napodobit, to je,“ jak píše bývalý ministr školství Jules Simon, „podivné vychování, kde každá práce je opřena o víru v učitelovu neomylnost a končí tím, že nás oslabuje a činí bezmocnými.“


Škola, místo aby připravovala pro život, připravuje jenom pro veřejnou službu, kde k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy.


Jedna z nejdůležitějších funkcí státníků spočívá tedy v tom, označovat populárními nebo alespoň neutrálními názvy věci, jejichž staré názvy se davům zprotivily. Moc slov je tak veliká, že stačí označit dobře volenými výrazy i nejnenáviděnější věci tak, aby je davy přijaly. Taine správně poznamenává, že jedině vzýváním svobody a bratrství, slov tehdy velmi populárních, mohli jakobíni „zavést despotismus hodný Dahomeje, tribunál podobný inkvizičnímu soudu a krveprolití, připomínající lidské hekatomby starého Mexika“. Umění vládců, právě tak jako advokátů, spočívá hlavně ve správném zacházení se slovy. Je to umění obtížné, poněvadž stejná slova mívají v téže společnosti pro různé vrstvy často odlišný smysl. Přestože užívají zdánlivě týchž slov, nemluví stejným jazykem.


V románských a anglosaských duších odpovídají tato dvě slova skutečně opačným ideám a představám. U románských národů znamená slovo demokracie především potlačení vůle a individuální iniciativy ve prospěch celku představovaného státem. Stát má vše řídit, centralizovat, monopolizovat a vyrábět. Na něj se bez výjimky ustavičně odvolávají všechny strany, jak radikálové, tak socialisté i monarchisté. U Anglosasů, a to zvláště Američanů, slovo demokracie představuje naopak intenzivní rozvoj vůle a jedince a co možná největší omezení státu, kterému se kromě policie, armády a diplomatických styků nic neponechává, dokonce ani výchova. Totéž slovo má tedy u těchto dvou národů úplně protichůdný smysl.


Vůdcové nebývají zpravidla muži myšlenky, ale činu. Jsou málo prozíraví a nemohou ani jinak, poněvadž prozíravost vede obyčejně k pochybnostem a nečinnosti.


Čisté a prosté tvrzení bez uvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších prostředků, jde-li o to, aby se nějaká idea v mysli davů ujala. Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoli důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Náboženské knihy a zákoníky všech věků užívaly vždy pouhého tvrzení. Jeho cenu znají velmi dobře státníci, povolaní hájit nějaké politické stanovisko, i průmyslníci doporučující reklamou svoje výrobky.
Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy. Napoleon říkal, že je jenom jeden důležitý řečnický obrat, a to opakování. Tvrzená věc se opakováním konečně ustálí v myslích do té míry, že je přijata za dokázanou pravdu.


Davy je třeba vést nikoli argumenty, ale vzory. V každé době je skromný počet osobností, které jí vnucují svůj způsob jednání a které pak neuvědomělá masa napodobuje. Tyto osobnosti se však nesmějí příliš odchýlit od všeobecně přijatých názorů. Potom by bylo velmi obtížné je napodobit a jejich vliv by se rovnal nule. Proto také lidé, kteří stojí příliš vysoko nad svou dobou, na ni obyčejně nemají skoro žádný vliv. Propast je příliš hluboká. Z téhož důvodu mají Evropané se všemi výhodami své civilizace tak nepatrný vliv na orientální národy.


Jsou určitá jména a určité věci, kterých se nikdo neodváží ani dotknout. Pro moderního čtenáře je četba Homéra nepopiratelně nesmírně nudná – kdo se to však odváží říci? Parthenón je ve svém nynějším stavu celkem nezajímavá zřícenina, má však takovou prestiž, že ji vidíme jen v rámci historických vzpomínek. Zvláštností prestiže je především to, že nám brání vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou, a že ochromuje naše úsudky. Davy potřebují vždy a jedinci velmi často zcela hotové názory na všechny věci. Úspěch těchto názorů nezávisí na tom, jak dalece jsou pravdivé nebo pomýlené, ale závisí jedině na své prestiži.


Prestiž, ztracená neúspěchem, mizí velmi rychle, může však být také vyčerpána diskusí, což přirozeně vyžaduje delší dobu. Tento postup má ovšem zaručený výsledek, neboť kriticky rozebraná prestiž přestala být prestiží. Bohové a lidé, kteří si dovedli dlouho zachovat svou prestiž, nestrpěli nikdy, aby se o nich diskutovalo. Chceme-li se dát obdivovat davy, musíme si je vždy držet od těla.


Mělo to svůj dobrý důvod, že národy vždy nesnášenlivě bránily svá přesvědčení; nesnášenlivost, která je z hlediska filozofického nesprávná, je vlastně v životě národů ctností. Jen proto, aby založil nebo udržel obecné víry, zapálil středověk mnoho hranic, a proto musilo tolik vynálezců a novátorů zemřít v zoufalství, i když unikli mučírnám. Pro obranu obecných idejí byl svět tolikrát rozvrácen a zemřely za ně a ještě na bojištích zemřou miliony lidí.


Není pochybnosti o tom, že nevýhody všeobecného hlasovacího práva jsou příliš nápadné, než aby ušly pozornosti. Nelze popírat, že civilizace jsou dílem malé menšiny nadřazených duchů, kteří tvoří špičku pyramidy, jejíž poschodí, šířící se podle toho, jak ubývá duševních hodnot, představují široké vrstvy národa. Velikost civilizace nemůže být závislá na volebním mínění nižších živlů, jež je pouze výrazem velkého počtu. Hlasování davů může být často i velmi nebezpečné. Stálo nás již několik nepřátelských vpádů a s konečným vítězstvím socialismu nás přijdou fantazie o nejvyšší moci lidu jistě ještě mnohem dráž.
Avšak tyto teoreticky tak znamenité námitky ztrácejí prakticky všechnu svou sílu, vzpomeneme-li si na nepřekonatelnou moc idejí, které se přetvořily v dogmata. Dogma o suverenitě davů lze filozoficky hájit právě tak málo jako středověká dogmata náboženská; má však dnes absolutní moc. Není tedy možno na ně útočit právě tak, jako byly kdysi nedotknutelné naše náboženské ideje. Představte si moderního volnomyšlenkáře, který by byl nějako zázračnou silou přenesen do vrcholného středověku. Myslíte, že by se, vida suverénní moc náboženských idejí, které tehdy vládly, pokusil proti nim bojovat? Kdyby byl padl do rukou soudce, který by ho chtěl dát upálit, poněvadž prý uzavřel smlouvu s ďáblem či se zúčastnil rejů čarodějnic, chtěl by popírat existenci ďábla nebo sabatu? S přesvědčením davů se nediskutuje o nic více než s cyklonem. Dogma o všeobecném hlasovacím právu má dnes tutéž moc, jakou kdysi měla dogmata křesťanská. Řečníci i spisovatelé mluví o něm s úctou a lichocením, jaké nepoznal ani Ludvík XIV. Je tedy třeba chovat se k němu zrovna tak jako ke všem náboženským dogmatům; může na ně působit jedině čas.


Bylo by možno předpokládat, že by se při omezeném hlasovacím právu – zredukovaném např. na vynikající osoby – zlepšilo hlasování davů? Nemohu to připustit ani na okamžik, a to z těch důvodů, které jsem již řekl o duševní inferioritě všech kolektivů, ať je jejich složení jakékoli. V davu, jak znovu opakuji, se úroveň lidí vždy vyrovnává a hlasování čtyřiceti členů Akademie by nebylo, pokud jde o obecné otázky, lepší než hlasování čtyřiceti nosičů vody. Vůbec nevěřím, že některý z volebních výsledků, který byl tak vyčítán všeobecnému hlasovacímu právu, jako např. znovuzřízení císařství – by byl dopadl jinak, kdyby hlasující byli vybíráni jen z vědců a vzdělanců. Umí-li někdo řecky nebo vyzná-li se v matematice, je-li architektem, zvěrolékařem, doktorem medicíny nebo advokátem, nenabývá touto skutečností jasnou představu o otázkách, jež mají co do činění s citem. Všichni naši národohospodáři jsou lidé učení, většinou profesoři a členové Akademie. Existuje však alespoň jedna otázka, např. zavedení ochranných cel nebo bimetalismus atd., ve které by se shodli? V konfrontaci se sociálními problémy, v nichž je tolik neznámých faktorů a jež jsou ovládány logikou mystickou nebo logikou citovou, se nevědomosti jednotlivců vyrovnávají.


„Můžeme stále číst,“ praví anglický filozof Maine, „debaty z poslanecké sněmovny, ve kterých veškerá diskuse spočívá ve výměně velmi slabých obecných úvah a velmi prudkých osobních útoků. Na obraznost čisté demokracie má tento druh obecných formulí zázračný účinek; dokáže přinutit dav, aby přijal obecná tvrzení, podaná působivými výrazy, třebaže tato tvrzení nebyla nikdy prokázána a snad by ani ověření nesnesla.“


Vůdcové mají zájem na tom, aby užívali toho nejnepravděpodobnějšího přehánění. Řečník, z něhož jsem právě citoval jednu větu, mohl bez velikého odporu tvrdit, že si bankéři a kněží vydržují pachatele pumových atentátů a že ředitelé velikých finančních společností zasluhují stejný trest jako anarchisté. Podobné tvrzení na davy vždy zapůsobí. Tvrzení není nikdy dost silné, přednes dost výhružný. Nic nemůže posluchače více zastrašit: bojí se, že kdyby protestovali, byli by považováni za zrádce a spoluviníky.


Někdy je přímo strašné myslit na moc, jakou dává člověku majícímu prestiž pevné přesvědčení spojené s krajní omezeností ducha. A přece je třeba splnit tyto podmínky, abychom neznali překážky a dovedli chtít. V těchto energických fanaticích davy instinktivně vyciťují pána, kterého vždy potřebují.


Jde-li o neznámého řečníka, který přichází s dobrými důvody, ale pouze s nimi, nemá ani naději, že bude vůbec vyslechnut. Bývalý poslanec Descubes vystihl nedávno osud poslance bez prestiže takto:
„Když zaujme místo na řečnické tribuně, vyndá své papíry, rozloží je metodicky před sebou a začne s úplnou jistotou.
Lichotí si, že vzbudí v duši posluchačů přesvědčení, které má sám: zvážil mnohokrát své argumenty; je samý důkaz a samá číslice, je si jist, že má pravdu. Každý odpor proti důkazům, které přináší, bude marný. Začíná s důvěrou ve svou pravdu a také v pozornost svých kolegů, kteří jsou jistě ochotni se před ní sklonit.
Mluví, a náhle je překvapen hnutím v síni a poněkud vzrušen zmateným šumem, který se v síni vzmáhá.
Proč není ticho? Odkud ta obecná nepozornost? Nač myslí ti, kteří mezi sebou tolik hovoří? Co je zde tak důležitého, aby to potlačilo i zájem o jeho řeč?
Jeho obličejem přeletí známky znepokojení. Svraští obočí a zarazí se. Vyzván předsedou, pokračuje zvýšeným hlasem. Poslouchají ho ještě méně: zesílí hlas a silně gestikuluje. Hluk kolem něho zesílí dvojnásob. Neslyší již sám sebe, a proto se znovu odmlčí; potom ze strachu, aby jeho mlčení nevyprovokovalo výkřiky: Skončit! opět pokračuje. Hluk se stává nesnesitelným.“


Dějiny Revoluce ukazují, do jaké míry se může shromáždění stát neuvědomělým a podlehnout vlivům, které odporují jeho vlastním zájmům. Byla to veliká oběť od šlechty, odříci se svých privilegií, a přece to oné slavné noci v ústavodárném shromáždění učinila bez váhání. Pro členy Konventu znamenalo zřeknutí se své nedotknutelnosti stálé nebezpečí smrti, a přece to učinili a nebáli se, že se vzájemně zdecimují, ačkoli si byli dobře vědomi, že popraviště, na které dnes posílají své druhy, je zítra uchystáno pro ně. Dosáhli však onoho stupně naprostého automatismu, který jsem popsal jinde, a žádné uvažování jim nemohlo zabránit, aby nepodlehli vlivům, jež je zhypnotizovaly. Následující úryvek z pamětí Billaud-Varenneových je z tohoto hlediska přímo typický: „Rozhodnutí, která jsou nám tolik vytýkána, jsme obyčejně ještě den nebo dva dny před tím nechtěli: Vyvolala je sama krize.“ Nemůže být správnějšího zjištění.


Naštěstí se všechny tyto vlastnosti parlamentních shromáždění, které jsme právě popsali, neprojevují stále. Stávají se davem jenom v jistých okamžicích. Jedinci, kteří je tvoří, si zachovávají ve většině případů svou individualitu; proto může parlament vypracovat výborné odborné zákony. Tyto zákony ovšem připraví odborník v tichu své pracovny a odhlasovaný zákon je pak ve skutečnosti dílem jednotlivce, a nikoli celého shromáždění. To jsou přirozeně ty nejlepší zákony a stanou se špatnými teprve tehdy, učiní-li je řada nešťastných dodatků kolektivním výtvorem. Dílo davu stojí vždy a všude pod úrovní výtvorů osamoceného jedince. Jedině odborníci zachraňují shromáždění před příliš nesmyslnými a nevyzkoušenými opatřeními; pak se stává i odborník na okamžik vůdcem.

Kategorie: čtení
  • Podpořte kliknutím

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • - 2017 (3)
    • + 2016 (7)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)