Hra Argentina (ještě jednou)

Vzpomněl jsem si na svůj dva roky starý post o hře Argentina, jak ji popsal Eric Berne:

Učitelka může hrát hru „Argentina“. „Co je v Argentině nejzajímavější?“ zeptá se. „Pampy,“ odpoví někdo. „Nééé.“ „Patagonie,“ řekne někdo jiný. „Néééééé.“ „Aconcagua,“ nabídne svou odpověď další žák. Nyní už vědí, co se děje. Nemá cenu pamatovat si, co je v učebnici nebo o co se zajímají. Chce se po nich, aby hádali, co má na mysli učitelka. Zahnala je do kouta a oni se vzdávají. „Už nechce nikdo odpovídat?“ ptá se předstíraně milým tónem. „Gaučové!“ pronese vítězoslavně a udělá z nich hlupáky. Nemohou udělat nic, čím by ji zastavili.
(Eric Berne: Co řeknete, až pozdravíte, 1972)

Učitelé tuto hru nehrávají proto, že by byli zlí a zkažení a neměli svoje žáky rádi. Hrají ji proto, že jasně pomáhá učebnímu procesu a atmosféře zvědavosti ve třídě. Nastaví či upevní učiteli pozici toho, kdo ví, má přehled, rozumí souvislostem, vidí za roh. Žáky pak postaví do pozice opačné – že i když se snaží a ze všech svých sil přemýšlejí (svými maličkými hlavičkami), i když si třeba o té věci už něco přečetli, i když jsou třeba i na svůj věk hodně chytří, i když, i když, na správné řešení nepřijdou. Od teď žáci budou bedlivě naslouchat a hledět se něco přiučit, protože učitel – duše dobrá a štědrá – se o svoji moudrost podělí.

Učitel mdlý, rezignovaný a vyhořelý hru Argentina hrát nebude – řekne žákům: „na straně 38 a 39 máte informace o Argentině, naučte se je, příští týden si z toho napíšeme test a já vás oznámkuji.“ Bude to učitel plný energie, vědomý si své moudrosti a tvořivosti, kdo hru Argentina rozbalí v nejrůznějších předmětech a podobách – aby přece svým žákům pomohl a nastartoval atmosféru tvůrčí zvědavosti.

Proč jsem si na hru Argentina po dvou letech zase vzpomněl? Viděl jsem v jednom videu plakátový příklad.

Učiteli tentokrát nešlo o probuzení zájmu o některou jihoamerickou zemi, ale o daleko důležitější hodnotu: o tvořivost, schopnost mít vlastní názor a stát si za ním i když ostatní kolem stejný pohled na věc nemají.

Učitel na tabuli nakreslí křídou tvar:

„Co vidíte na tabuli?“
Chvíli je ticho – žáci si uvědomují, že mateřskou školu už před pár lety dokončili a že tudíž ta odpověď, která se nabízí jako samozřejmá, bude nesprávná. Ale zároveň vědí, že učitel nebude spokojen, dokud tuto jedinou možnou očekávanou nesprávnou odpověď někdo nedá. Tuší, že se hraje Argentina, byť – pokud nečetli Berna – pro to nejspíš nemají tak jasné označení a průzračný popis.
Učitel žáky nenechá uniknout: „No, co je na té tabuli, to nikdo nic nevidí?“
Jeden žák tu blbou situaci vezme za celou třídu na sebe, přihlásí se a potichu (ví, že tato odpověď se chce slyšet jen proto, aby byla nesprávná) řekne: „Čtverec.“
„Nemusíš to říkat tak potichu, když si něco myslím, řeknu to nahlas! Je tu snad někdo, kdo si myslí něco jiného? ANO, úplně souhlasím, je to čtverec. Takhle jsme se to učili, že má pravé úhly a osovou souměrnost a tak dále. A-L-E já nesouhlasím, já tam vidím kruh! Copak vy ho nevidíte?“

Učitel nemůže nevyhrát. Kdyby nějaký přechytralý smrad řekl: „Je tam nakreslený čtverec, ale já svým vnitřním zrakem vidím i kružnici jemu vepsanou,“ učitel vůbec není ohrožen:
A-L-E já vidím veselou krabici!“

A-L-E já vidím jednodolarovou známku s Majklem Jacksonem!“

Pokud by učitel neholdoval geometrii, stejně dobře mu poslouží i aritmetika:
„Jaké číslo jsem napsal na tabuli?“

Třída mlčí, cítí, že učitel NECHCE a zároveň CHCE slyšet o jedničce. Jeden žák to vezme na sebe a řekne „jedna“.
Ano, jistě, je to jednička, A-L-E já vidím trojku:“

„No jo, vy žáčci vidíte nejnižší existující přirozené číslo, A-L-E já moudrý, sečtělý a tvořivý učitel vidím číslo transcendentní!“

Tak či tak, co se žáci dozvědí? Dozvědí se dvojí: jedno obecné a jedno konkrétní.
Obecné je, že učitel má v rukou moc rozehrát a dohrát přesilovou psychologickou hru – tak výstižně popsanou Ericem Bernem. Že on je pán, může hry začínat a končit a na nich je, aby je hráli, přesně podle jeho scénáře, a aby v nich prohrávali.
Konkrétní je, že nikdo z nich nedokázal vidět ono důležité a přesahující – že už je semlel ten odporný materialistický systém, takže když je na tabuli čtverec, vidí jen a zas ten čtverec a nevidí kruh, ani veselou krabici, ani jednodolarovou známku s Majklem Jacksonem a to je přece smutné. Jejich učitel naproti tomu nad systémem zvítězil a kruh, veselou krabici i známku s Majklem Jacksonem vidět dokáže. Dobře tedy udělají, když zavřou pusy, otevřou uši a nějakou moudrost a znalost pochytí a svoje dušičky hnusným systémem semleté trochu probudí, protože jindy a jinde než v těchto hodinách se jim to sotva může poštěstit.

Učitelé mdlí, rezignovaní a vyhořelí — vy nic, vás se to netýká, vy Argentinu nehráváte.

Učitelé plní energie, vědomí si své moudrosti a tvořivosti — dejte si na Argentinu bacha. Je to odporná silová hra, kterou její iniciátor – učitel – nemůže prohrát a její nedobrovolní účastníci – žáci – nemůžou vyhrát. Je od začátku do konce nefér, žáci to nemůžou necítit a škody, které hra napáchá, daleko převáží tu krásnou tvůrčí naslouchající atmosféru, pro jejíž navození Argentinu hráváme.

Kategorie: mudrování, učení
  • Podpořte kliknutím

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • - 2017 (3)
    • + 2016 (7)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)