Harmonický soulad manželů Kettlových (z četby)

Žasla jsem nad harmonickým souladem manželů Kettlových, neustále pronásledovaných smůlou a vždycky a neustále zastíněných hrozbou chudoby a zmatku. Nikdy se nehádali a neobviňovali navzájem za to, co se jim kdy přihodilo – neměli to zapotřebí, protože chyba nebyla nikdy v nich – podle jejich názoru. Paní Kettlová mi znovu a znovu u kávy vysvětlovala, v čem tkví chyba.

„Můžou za to ty darebáci ve Washingtonu,“ tvrdila s hlubokým přesvědčením. „Nechávaj se podplácet a za naše peníze si kupujou bouráky.“

Pro paní Kettlovou existovala jediná vláda, a to ve Washingtonu, D.C. O krajských a městských správách nebo státních vládách paní Kettlová nevěděla vůbec nic.

„Všechna ta pakáž“ byla ve Washingtonu a v představě paní Kettlové byl Washigton místo, v němž všichni trávili celých čtyřiadvacet hodin denně ve velké večerní toaletě, navštěvovali plesy a večírky přetékající špióny, lumpy, likérem, kořalkou, lehkými ženskými, Straussovými valčíky a úplatky. Kettlovi se vybíjeli na státnících.

Když byla hromada hnoje před chlévem tak vysoká, že se taťka nemohl dostat dovnitř, aby podojil krávy, nebo když Merwin „tý naší Žabky“ svou ženu zmlátil, nebo došlo krmení pro slepice či peníze na krmení pro slepice, prohlásila paní Kettlová: „Tak se na to koukněte! Jenom se koukněte, co zase provedli ty chlíváci ve Washingtonu. Vymyslej si nový zákony, co se jim hoděj, vo splátkách, aby si taťka nemoh koupit rozhazovač na hnůj. Merwinovi daj ty jeho indiánský peníze, aby se vožral a zmlátil naší Žabku. Sedlákum zaplatěj, aby nenasíli zrní, a zrní je pak tak drahý, že na něj neseženu peníze. Jesi chcete vedít, co já si myslim,“ znovu si lokla posilujícího doušku kávy a pak přejela plamenným zrakem taťku, Elwina, Žabku i mne a pokračovala, „já si myslim, že si všichni vod politiky můžou vzít ty svoje zlodějský zákony a zlodějský peníze, co berou za podplácení, a strčit si je někam.“ Všichni moudře přikývli. Pokárání spravedlivě padlo tam, kam patřilo, a nikdo, ani živá dušička v hospodářství Kettlových se nemusila plížit a skrývat s pocitem viny.

(Betty MacDonaldová, Vejce a já)

Kategorie: čtení | Přidat komentář

O pečení sekané a barevném tisku

Kamarádka se provdala. Měsíc po svatbě pekla sekanou a manžel se podivoval, proč není sekaná pěkně kulaťoučká, jak ji má rád, nýbrž má uříznuté patky, které se pekly zvlášť, položené v pekáči vedle hlavního bochníku. “Protože takhle se sekaná peče: uválíš bochník, uřízneš konce, položíš vedle bochníku,” dostalo se mu odpovědi.

Když pekla příště a zase s uříznutými konci, znovu se zajímal, nenechal se odbýt a byla z toho taková – řekněme – výměna názorů. Ta skončila v principu sdělením: “Sekaná se tak prostě peče, naučila mě ji tak maminka, nejlepší kuchařka na zeměkouli, jestli je to pro tebe taková principiální otázka, zeptej se maminky, určitě ti to vysvětlí.” Při vhodné příležitosti nelenil a ptal se na sekanou maminky. “No, takhle se to prostě dělá, takhle mě to naučila babička, hádej se o tom s babičkou,” dozvěděl se, když tu disputaci, která už smrděla hádkou, hodně zkrátím.

Je to zvídavý kluk a tak při další vhodné příležitosti konfrontoval babičku. Ukázalo se, že babička bydlela v bytě s kamny, ve kterých se topilo, aby bylo v zimě teplo, ale která měla taky vestavěnou takovou malou troubu na příležitostné pečení. A na pečení sekané měla takový malý pekáček, akorát aby se vešel do té pomenší trouby a tak když uválela bochník podle prababiččina receptu, musela uříznout jeho konce, aby se do pekáčku vůbec nějak směstnal.

Sekaná

Číst dále »

Kategorie: diplomky | 2 Komentáře

Pomalu už pojďme psát

Řešitelé bakalářek a diplomek se začínají ptát, jak to bude s tím psaním textové technické zprávy. Já jim odpovídám, že ještě není úplně kam spěchat, ale že nebude od věci pomalu začít. I ptají se dále, jak bych radil začít. A já jim říkám následující.
Číst dále »

Kategorie: diplomky | 5 Komentářů

Gustav Le Bon: Psychologie davu

Už dávno jsem nepocítil nutkavou potřebu podělit se s celým světem o výpisky z nějaké knihy. Až teď. A o to nutkavější.

Psychologie davu vyšla poprvé v roce 1895 a při čtení je to poznat. U současného odborného textu – byť třeba popularizujícího – jsem zvyklý na nějakou argumentaci, dokládání jednotlivých tvrzení, průkaznost a velkou opatrnost při vyslovování vyložených názorů až domněnek. Gustav Le Bon těmito předsudky netrpí a vyjadřuje se jako učenec té doby – odborný text píše tak, že s lehkostí vyslovuje svoje pozorování, hodnocení, názory a nápady. No, píšu „té doby“ ale úplně to není pravda. Spíš jsem si při čtení vzpomněl na Michela de Montaigne, jenž psal někdy ve století šestnáctém, než třeba na Freuda nebo Junga, kteří byli Le Bonovi současníci.

Ale odpusťme Le Bonovi jeho názorovost a nezatěžování čtenáře důkazy, argumentací a nadbytečnou přesností. O to poutavější, provokativnější a šťavnatější text knihy je – v tom nejlepším smyslu. Co mě nutká se s o pár výpisků podělit, je jejich pozoruhodná aktuálnost a stálost problémů, které – napříč staletími – lidstvo trpně a vždy aktuálně řeší.

Psychologie davu

Číst dále »

Kategorie: čtení | Přidat komentář

Písemka za pětikorunu

Jaksi cvičně, pro ukrácení dlouhé chvíle jsem si udělal remake prastarého psychologického experimentu. Ten je jednoduchý. Na obrázku je pět provedení české pětikoruny, jen jedno z nich je správně.

Subjekty experimentu mají zvolit, která pětikoruna je ta správná. Schválně, zkuste si to. Bez koukání na minci nebo hledání jejího obrázku – který z obrázků nejlíp vystihuje českou pětikorunu?
Číst dále »

Kategorie: mudrování, učení | 4 Komentáře

Diplomkové hodiny

Diplomky jsou zadané (bakalářka je taky diplomka – dostává se za ni diplom), teď nastal čas je řešit.

Datum odevzdání – někdy v květnu – se zdá nesmírně daleko, všechno ostatní je blíž a aktuálnější: různé školní projekty, vlastní nápady, rodinné záležitosti, koníčky. Nic proti těmto věcem, je dobře se jim věnovat. Ale…

Třeba se vám bude hodit takovýto tick-tack s diplomkovými hodinami. Třeba si ho občas rozkliknete, aby vám připomněl, že čas kvapí jak splašený a diplomka se sama nevyřeší.


Číst dále »

Kategorie: diplomky | 1 Komentář

Hra Argentina (ještě jednou)

Vzpomněl jsem si na svůj dva roky starý post o hře Argentina, jak ji popsal Eric Berne:

Učitelka může hrát hru „Argentina“. „Co je v Argentině nejzajímavější?“ zeptá se. „Pampy,“ odpoví někdo. „Nééé.“ „Patagonie,“ řekne někdo jiný. „Néééééé.“ „Aconcagua,“ nabídne svou odpověď další žák. Nyní už vědí, co se děje. Nemá cenu pamatovat si, co je v učebnici nebo o co se zajímají. Chce se po nich, aby hádali, co má na mysli učitelka. Zahnala je do kouta a oni se vzdávají. „Už nechce nikdo odpovídat?“ ptá se předstíraně milým tónem. „Gaučové!“ pronese vítězoslavně a udělá z nich hlupáky. Nemohou udělat nic, čím by ji zastavili.
(Eric Berne: Co řeknete, až pozdravíte, 1972)

Učitelé tuto hru nehrávají proto, že by byli zlí a zkažení a neměli svoje žáky rádi. Hrají ji proto, že jasně pomáhá učebnímu procesu a atmosféře zvědavosti ve třídě. Nastaví či upevní učiteli pozici toho, kdo ví, má přehled, rozumí souvislostem, vidí za roh. Žáky pak postaví do pozice opačné – že i když se snaží a ze všech svých sil přemýšlejí (svými maličkými hlavičkami), i když si třeba o té věci už něco přečetli, i když jsou třeba i na svůj věk hodně chytří, i když, i když, na správné řešení nepřijdou. Od teď žáci budou bedlivě naslouchat a hledět se něco přiučit, protože učitel – duše dobrá a štědrá – se o svoji moudrost podělí.
Číst dále »

Kategorie: mudrování, učení | Přidat komentář

Drobnosti, které notoricky kazí čtení

Pročítám diplomky svých diplomantů. Samozřejmě, že nejvíc záleží na tom, co za ten rok udělali, jestli má jejich text hlavu a patu, jestli dobře předají vše, co je podstatné a jestli nevyplňují zprávu vatou.

Při čtení člověk ale naráží i na drobnůstky spíše formální povahy. Když na ně naráží často a pořád na ty samé, čtení se mu protiví a i když se snaží ovládnout, aby na ně nekladl přehnaný důraz, zážitek z textu je nepříjemný, krevní tlak čtenáři stoupá a vlídnost z něho vyprchává. Normální nemasochistický diplomant by měl stát o vlídnost svého čtenáře.

Vyvarujte se drobných ale častých a tím protivných chyb. Tady je pár těch, z nichž už mě fakt bolí oči (v posledních dvou týdnech jsem přečetl přes deset balakářských a magistersckých diplomových prací).
Číst dále »

Kategorie: diplomky | 6 Komentářů

Tiskárny tisknou barevně!

Ještě nedávno – dva tři roky zpátky – jsem studentům při dokončování diplomek (bakalářka je taky diplomka, dostává se za ni diplom) radil, aby odkazy, které balíček hyperref v LaTeXu vyznačuje barvičkami, převedli pro tisk do černé. Vždyť „tiskne se“ přece vždycky černě. Vžydcky „se tisklo“.

Změnil jsem názor. Je super, když ve vytištěném textu mám barevně z dálky vidět odkazy na obrázky, tabulky a do literatury (zas jinou barvičkou).

Číst dále »

Kategorie: diplomky | 2 Komentáře

Komu se píše diplomka

Kamarád psycholog a kouč se před časem nachomýtl k tomu, že by vysílal v rádiu nějaké naučné pořady. Chytil se toho s vervou, svoje příspěvky si dobře promyslel, důkladně sepsal, ve studiu natočil a odvysílal. Vybízel své posluchače (no, hlavně posluchačky, byl to pořad určený pro ženy) k reakcím, zkoušel nabízet Facebook, maily, telefon, pokládal otázky, vyslovoval výzvy. A nic. Jako by zrovna jeho vysílání absolutně nikdo neposlouchal.

Dopis o tom, že v dotyčné rozhlasové stanici pro neúspěch končí, měl už napsaný, když dostal radu, která ho zachránila. Podle ní měl jít na Čáru (ulice Česká v centru Brna, kde chodí celkem dost lidí, pozn. red.), nějakou dobu pozorovat cvrkot a vybrat si mezi lidmi jednu posluchačku (jak říkám, vysílal pro ženy). Nemusel s ní ani mluvit, potřeboval prostě tvář a postavu konkrétní typické ženy, pro kterou vysílá a pak vysílat pro ni.

Stejnou věc vědí zkušení přednášející: v posluchárně si musí vybrat jednoho člověka, možná spíše někoho méně pozorného a skeptičtějšího, a mluvit tak, aby ten jeden se chytil, aby toho jednoho zaujal. Je to trochu paradoxní. Když má být co nejvíc užitečný všem, nesmí přednášet pro všechny, ale pro jediného z nich. Je to asi tím, že komunikovat s osobou je přirozené a komunikace je pak osobní, lidská. Do osoby je možné a přirozené se vžít. S osobou – třeba imaginární – je možné budovat vztah.
Číst dále »

Kategorie: diplomky, psaní paperů, škola | 2 Komentáře
  • Podpořte kliknutím

  • Přihlásit odběr

  • Kategorie

  • Oblíbené příspěvky

  • Hojně komentované

  • Archiv

    • - 2017 (4)
    • + 2016 (7)
    • + 2015 (6)
    • + 2014 (16)
    • + 2013 (30)
    • + 2012 (46)
    • + 2011 (99)
    • + 2010 (19)
    • + 2009 (15)